Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rozpuštění Dělnické strany lidé většinou vítají, často ale v souvislosti s ním zaznívá varování, že ten rozsudek problém extremismu nevyřeší. Trochu to spadá do kategorie „okázalého konstatování toho nejsamozřejmějšího“. Člověk obdařený byť jen zbytkem soudnosti nemůže od rozsudku ve správní věci něco takového čekat. Některé věci jsou prostě nakonec jenom na nás a oklikou přes Nejvyšší správní soud se obejít nedají.
Jeden praktický důsledek navíc k těm, jež jsou často zmiňovány, by ale ten rozsudek mít mohl. Stoupenci Dělnické strany budou muset založit nějakou novou partaj. Do voleb to jistě mohou v pohodě stihnout. Tahle organizační proměna je pro ně ale taky skvělou příležitostí se pořádně pohádat. A lidé, kteří se pohybují na extrémním okraji politiky (dá-li se v tomhle případě o politice vůbec mluvit), jsou osoby hádavé docela dost.
Je dobře dát jim šanci, aby se ze zdánlivě jednotného šiku změnili v chuchvalec soupeřících skupinek, v němž, dejme tomu, Skutečná dělnická strana vede nesmiřitelný boj s Pravou dělnickou stranou, zatímco Autentická dělnická strana se směje, nevědouc, že se jí chystá vpadnout do zad Jediná strana českých dělníků. Extremisté se v takovém případě jistě nestanou méně početnými nebo méně odpudivými, nebezpečí, jež představují pro českou politiku, se tak ale zmenší. Netroufám si odhadnout, jestli se tímhle způsobem bude vyvíjet i DS, na druhou stranu – proč by všechno a pořád mělo dopadat špatně...
Akdyž už jsme u těch stran. Politolog Josef Mlejnek mladší ve včerejších LN publikoval zajímavý článek Peklo jsou ti druzí, zabýval se v něm mimo jiné a spíš okrajově i atmosférou obecné naštvanosti na politiku, jež v Česku sílí. Leckdo tenhle stav spíš vítá, jistě je pravda, že lidé se často musí nejdříve naštvat, než začnou věci měnit.
Na tom místním znechucení politikou je ale při vší oprávněnosti zároveň i cosi kýčovitého – je možné v něm vidět pokračování onoho pro tuhle zemi typického sentimentu, jejž jsem zvyklý shrnovat slovy „hodný Honza ve zlém světě“.
Ale abych jenom nekritizoval. Mlejnek srovnává zdejší situaci s ukrajinskou, kde lidé mají možnost hlasovat „proti všem“ – obdoba někdejších bílých lístků. Tvrdí, že v Česku by skupina voličů „proti všem“ mohla činit až padesát procent. To už je docela hodně voličů. Dovolil bych si navrhnout název pro stranu, jíž by ti lidé svoje hlasovací lístky mohli hodit. Mohla by se jmenovat – šípologové pochopí, ostatní nechť prominou – „Třeba Bahňáka“. V zemi, kde nejvíc hlasů v anketě o největšího Čecha dostal Cimrman, by se Bahňák mohl skvěle chytit. Na rozdíl od Cimrmana by ale tahle postava měla zůstat naprosto neurčitá, bez tváře a historie. Bahňák nebude nikdy ničím víc než anonymním kýmkoliv plus příjmení. A proto zvítězí.
Pondělí JAZYKOVÁ ORDINACE Ondřeje Tučka
Úterý CHLÍVEČEK Petra Kamberského
Středa ARCHIV Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Petra Koláře
Pátek STŘELNICE komentátorů LN
Sobota ZKRATY A VÝBOJE Ondřeje Štindla
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
