Jaromír Jágr má fyzičku z kydání hnoje na statku svých rodičů. A Ewa Farna (15), objev roku 2006 a letošní bronzová česká slavice, zase podědila zvučný hlas po generacích předků, kteří halekali do údolí u nich ve Vendryni, vesnici ležící v podhůří Těšínských Beskyd. Tahle slušně vychovaná Ewička, která se modlí před spaním (když to stihne dřív, než usne), smrdí jí cigarety a alkohol, o drogách nemluvě, se ráda směje, přestože do showbyznysu spadla ve svých dvanácti a ví už o něm zřejmě svoje. (Když se letos „neumístila na bedně“ v TýTý, hned jí kdosi poslal výsměšného smajlíka, jak prozrazuje její manažerka, která na rozhovor dohlíží.) Idol teenagerů ale nepůsobí jako cvičená opička, v hlavě to má srovnané. Navíc je právě teď v tom lolitkovském věku, kdy ještě může fotografovi říct: „Prosím vás, pane, mohl byste mi odretušovat červený nos? Já mám strašnou rýmu.“ Pravda, tak úplně neladil s jejím jarně žluto-zeleným outfitem.
* Co vás napadne, když řeknu Slezsko?
Domov. Pohoda. Beskydy. Já jsem holka z hor.
* Takže jste otužilá?
(rozesměje se) Bývala jsem, jenže teď je mi pořád zima. Jako fakt všude. Asi jak teď často jezdím do Prahy, trošku jsem se rozmazlila. Ono je to jak z filmu Vesničko má středisková. Někdy se v Praze cítím jako Otík. (dostane záchvat smíchu)
* Čím se Slezané liší od Pražáků?
Každý má nějaké tradice, třeba i svůj zvláštní jídelníček. My například máme placky.
* No my v Praze máme taky placky. Říkáme jim bramboráky.
Ale ty se dělají úplně jinak! Ty naše nejsou nějaký ty malinký z Makra. Jsou taky bramborové, ale děláme je bez oleje, nasucho. A jíme je se smetanou, někteří i s cukrem.
* Já se ale spíš ptala, jestli se liší nějakým povahovým rysem.
Řekla bych, že jo. A jsem strašně ráda, že jsem se tam narodila, protože my se třeba fakt skoro všichni známe. Taky máme hodně svých akcí, vystupují u nás slavné polské skupiny, hudební, folklorní, chodíme někdy třeba i v krojích. A pro starší se zase pořádá babský bál, tam i chlapi přijdou v ženském oblečení. To nikdo nevymýšlí, je to tradice.
* Takže ve Slezsku je to jiné než v českých vesnicích, kde večer většinou chcíp’ pes a všichni sedí doma u televize?
U nás to žije. Jen je mi líto, že většinou pátky, soboty, někdy i neděle mám koncerty, takže mě některé ty pěkné akce ominou. Ale teď jsem si na Bažantovku, to je akce, kdy na gymnáziu čtvrťáci vítají prvňáky, zařídila zpívání. Já jsem taky bažant, chodím do prvního ročníku. Je to polská škola, ale učíme se i češtinu. A taky angličtinu a já osobně i francouzsky, takže čtyři jazyky.
* Abych si to ujasnila: Vy jste Polka, nebo Češka?
Mám polskou národnost a české občanství.
* Ve Vendryni u Těšína, kde žijete, jste zřejmě nejslavnější rodačka. Nebudete tam mít jednou na náměstí sochu?
(nový záchvat smíchu) No to snad ani ne. Ale pravda je, že si mě pan starosta, když mám nějaký úspěch, pozve k sobě, popovídáme si, dá mi třeba kytku – je to milý. („Na koncert taky přišel,“ napovídá manažerka.) Přesně tak. A dokonce mi říkal, že by mi nabídl čestné občanství. No, dohodli jsme se, že je ještě moc včas... takže možná jednou.
* Má vaše rodina ve Vendryni hospodářství, zvířata?
To měla babička – krávy, koně, ještě si pamatuju, jak se berani pásli na dědečkově louce. Ale my už máme byt, psa, ale žádné statky. Já jsem na berany sice byla zvyklá, ale jinak se zvířat trochu bojím. I těch slepic.
* Jak mluvíte doma?
Těšínským nářečím. Je blízké polštině, ale dnes je v tom už hodně českých slov, prababička mluvila jinak.
* Nedělá vám problém, že čeština a polština mají některá stejně znějící slova, ale s úplně jiným významem?
Někdy je to vtipný, jak se mi to splete dohromady. Třeba Poláci říkají to Pilzno, což je ta Plzeň. Nebo ten Olomuniec. Já ještě dva roky zpátky nevěděla, že je ta Olomouc. A v jedné písničce zpívám „ja ciebie szukam“ – jako že tě hledám. Vždycky vidím, jak Češi vyvalí oči: „Cooo?!“ A ještě to máme většinou jako poslední písničku, je strašně vtipný, jak si asi myslí, že trošku toho sprostýho nakonec. Ale není to tak.
* Řekla byste, že je rozdíl mezi českými a polskými kluky?
Nemůžu posoudit polské kluky, ale ti naši, Slezané, jsou jiní než třeba kluci z Prahy, se kterými jsem spolupracovala. Většinou máme stejné priority, jsme tak vychovaní. Fakt jako láska, rodina, přátelé, takové ty citové záležitosti, jsou nejdůležitější. Pak vzdělání, škola. A pak teprve to další.
* Kdežto Pražáci?
Mně se zdá, že kluci tady mají každý jiné hodnoty. Pro jednoho jsou to peníze, pro jiného štěstí, pro třetího party, alkohol třeba. Já to nechci odsuzovat, ale řekla bych, že my u nás jsme takoví jednolití. Jako bychom byli z jednoho těsta.
* Poznáte, že kluk stojí opravdu o vás a ne že se s vámi chce jenom ukazovat, protože jste Farna?
Tak někdy to člověk víceméně pozná. Byla jsem třeba na jedný akci gymplu a tam přišli dva kluci, bylo jim tak devatenáct, sedli si ke mně: „Můžem’ pokecat?“ – „Proč ne.“ Nade mnou zákaz kouření. A oni hned vytáhli cigára a začali se strašně smát, že kecají s Farnou. V takové situaci je to jasný, prostě vstávám, odcházím a je mi jedno, jestli si o mně budou myslet, že jsem namyšlená. Ale někdy je to těžký. Někteří jsou fakt dobří herci. Snad se to naučím rozlišovat, až budu starší.
* Už teď máte zkušenosti, které vaši spolužáci nemají. Na co se vás nejčastěji ptají?
Oni se třeba vůbec nevyptávají! Až je mi to divný. A když už se ptaj’, tak většinou: „Kdes byla?“ – Když nejsem dva dny ve škole. (Manažerka přeruší rozhovor, protože Ewa musí udělat telefonický rozhovor do živého vysílání v rádiu. A mezitím mi prozradí, že Ewa má tak silný hlas zřejmě proto, že u nich na horách se odjakživa halekalo přes údolí. Za chvíli se Ewa vrátí.) Kde jsme to skončily? Jo, taky se ptají, s kým slavným jsem se setkala.
* Jestli se znáte s Karlem Gottem?
Něco takovýho. Ale není to tak, že by se vyptávali, jestli jsem se fakt pohádala s Luckou Bílou, nemají blbý otázky. A já jsem vlastně někdy i ráda, že se na nic neptají, protože taky potřebuju občas vypnout a přemýšlet jako oni: „Týjo, zejtra máme písemku z biologie, co budem’ dělat?“ Je to hezký, že ty dva světy můžu takhle paralelně vést.
* Je vám patnáct. Pozorujete, jak se vaše tělo mění?
(zvážní) Jo, to samozřejmě. Je to zvláštní, najednou, sakra, ty boky? A když se kouknu na fotky, kde mi bylo dvanáct, vidím jiný obličej, kulatější, dětský. Teď jsem začala nosit podpatky, jsem ráda, že se ze mě stává ženská, těším se. A je fajn i to, že je to teď v tom přechoďáku. Že si můžu vzít podpatky i kecky.
* Co vlastně dneska nejraději dělají patnáctileté holky ve Vendryni? Gumu už asi neskáčete, v hospodě vám ale ještě nenalijí…
Jak se skákala guma, to si ještě pamatuju. Co dělají patnáctky? Když jsem ještě byla v devátý třídě na základce, jedna holka nosila pravidelně katalog jedné kosmetické firmy. A všechny holky hned: „Ááá, takhle krásnej lesk! Bože, objednej mi to!“ A fakt jsme si takový kravinky objednávaly, v tom věku začínají ty líčidla, ty řasenky, účesy, hodně oblečení. My třeba s holkama sedneme v Těšíně na vlak a jedeme do Ostravy, do velkýho shoppingu. Nakoupíme a v sedm jedem’ zpátky. A je to fajn, že už nejedu s mamkou v autě, ale s holkama v nějakém supr City Elefantu, už to není takový ten trajdák, co jezdí z Vendryně do Těšína. Samozřejmě řešíme i kluky. Někdy i učivo.
* Ještě pořád „nesnášíte čtení“?
Prosím vás, asi tři dny zpátky jsem si koupila knížku! Já se v Praze tak strašně nudila, že jsem zalezla do obchoďáku amožná hodinu se přehrabovala v knihkupectví. Teďka je film Až tak moc tě nežere, tak jsem si to koupila jako knížku. Už jsem na třicátý straně.
* Ještě vám asi nedovolí vymetat večírky. Je vám to líto?
Vůbec. Já fakt radši jdu na nějakou tu akci tam k nám. Ale když už jsou tam někteří přiopilí, necítím se dobře ani tam.
* Taková vzorná? Mám vám věřit, že jste nikdy nezkoušela kouřit nebo se napít alkoholu?
To nesnáším. Jednou, bylo mi asi devět, jsem zkusila cigaretu. Před taťkou. My jsme... sakra, jak se to česky řekne, splyv... splouvali řeku. V partě, oni byli starší a ten jeden kouřil. Já říkala: „Tatí, můžu to zkusit? Pořád říkáš ‚takový svinstvo‘...“ – „Zkus.“ Tak jsem si jednou potáhla, a tak se zakuckala, že už nikdy jako! Ani jsem ji nevykouřila celou, bylo to prostě hnusný. I alkohol jsem zkusila. U babičky, bylo mi šest. Na stole stála sklínka, já myslela, že je to minerálka, tak jsem to do sebe hupla – a byla to vodka. A to už taky nikdy. A taky u toho byli rodiče. Já jim všechno říkám. A oni mi věří. Já prostě takovýhle věci nepotřebuju ke štěstí.
* Vedli vás rodiče přísně?
A pořád vedou! Ale né, normálně. Po škole nás pouštěj’ ven, a když v pátek míváme Klub mladých, vracíme se třeba i v jedenáct. Ale ta mládež, se kterou se stýkám, to jsou dcery a synové našich známých, my se tam opravdu všichni navzájem známe.
* Je pravda, že jste rodičům slíbila, že na sobě nikdy nebudete mít žádnou lebku?
Já to nemám ráda a nikdy bych si sama od sebe nekoupila tričko s nějakou lebkou. Mně to přijde divný. Já mám respekt k lidem, kteří už nežijí. A co je na tom špatnýho, hrát rokenrol bez lebek? Já tomu říkám čistej rokenrol: No lebky, no cigarety, no drogy! No ale vlastně... musím se přiznat, že jedno takový tričko mám. Lucka Bílá mi ho přivezla z dovolený. To přece nemůžu odmítnout.
* K penězům, které vyděláte, prý nemáte až do svých osmnácti přístup. Co si za ně pořídíte, až budete plnoletá?
Já zatím nevím. O peníze se stará taťka a potřebný věci mi rodiče kupujou. Chtěla bych si jednou koupit menší autíčko, nějakého smarta, se kterým se všude vlezu. Ale možná poprosím rodiče, abych ho dostala k osmnáctinám. (směje se)
* A máte představu, kolik jste si už zpíváním vydělala?
Vždycky, když taťka píše daňové přiznání, tak řekne: „Pojď se kouknout.“ Trošku mě zaučuje, on je ekonom. Takže představu mám.
* Vyděláváte víc než tatínek?
To zase ne. Konkrétně to říkat nebudu, ale rozhodně to není tak, že já živím své rodiče. My jsme normální rodinka a já jsem ráda, že nemusíme počítat každou korunu. Že si prostě žijeme hezky.
* Ještě pořád chodíte do křesťanského kroužku?
Chodívala jsem a před dvěma týdny jsem tam zase byla, po strašně dlouhé době.
* A co se tam vlastně dělá?
Tam třeba sedí dvacet lidí v kruhu a taky pan kněz, má Bibli a předčítá. Před Velikonocemi nám například vysvětloval, proč je slavíme. A když máme nějaké otázky, tak nám to vysvětlí. Pak bývají různé soutěže. Fakt mě to baví. Ale nemám ráda typy, co vykuřují přede dveřmi, pak si celou dobu, kdy kněz mluví, hrají na mobilu a ožijí, až když pak máme na tři hodiny zaplacený sál na volejbal. Takže si vlastně přijdou zahrát volejbal.
* Chodíte do kostela?
Jo. U nás je evangelický kostel v Bystřici a tam chodíme. Ale v Praze jsem ještě nebyla. A mohla bych.
* Modlíte se před spaním?
Jenom někdy. Jako... já su upřímná. Je mi to líto. Ale někdy prostě jsem tak šíleně unavená, že lehnu a spím. Ale když třeba nemůžu usnout, pomodlím se a úplně jinak se mi potom usíná.
* Modlíte se i před koncertem?
Občas jo. A mám pocit, že mi to pomáhá. Uklidní mě to. Řeknu prostě Bohu, co mě trápí, vím, že On mě poslouchá a vím, že On... jak se to zase řekne česky? Prostě za odměnu mi dá ten klid. A fakt se teď moc těším, až bude mít brácha konfirmaci. I když to bude docela mazec, protože se den před tím vracím z koncertu v Děčíně, což je asi sedm hodin jízdy. Přijedu ve tři v noci a ráno v osm jdu do kostela. Pak máme slavnostní oběd, tak do dvou, a potom jedu zase na koncert do Písku. Ale nemůžu si přece nechat ujít bráchovu konfirmaci.
* Říkáte, že vás Pánbůh poslouchá. Jak to poznáte?
Prostě mně by se tak klidně nespalo, kdybych nevěděla, že mě poslouchá. Je to divný, ale já najednou cítím v srdci takové uvolnění, klid. A když řeknu to „amen“, tak On řekne: „Týjo, poslouchal jsem tě prostě.“ Já jsem fakt ráda, že jsem věřící a že mám ty priority podle křesťanství. Já myslím, že věřit v Pánaboha je dobrá cesta. A že kdo věří, neskončí špatně.
* Prý máte i ve smlouvě s agenturou, že všechno bude probíhat podle křesťanských zásad. Co si pod tím mám představit?
Já vlastně tu smlouvu tak dobře neznám, podepsal to taťka – jakožto můj zákonný zástupce. Ale myslím, že tam fakt je, že nebudou žádné hnusné podvody, žádné zlodějiny, že musíme uctívat svého Boha...
* ... takže podle Desatera přikázání?
Přesně. Prostě fair play.
* Víte, že slovo Farna bylo vloni nejvyhledávanějším slovem na Googlu?
No, taky jsem koukala.
* Kolik máte přátel na Facebooku?
Já na Facebooku zatím vůbec nejsem, teprve vytváříme můj oficiální profil. (Manažerka: „Jsou tam teď jen Ewiny falešné stránky.“) Já jsem si to právě ani moc nechtěla zakládat, aby mi tam někdo nadával...
* Čeho se ještě bojíte?
Zklamání. Toho, že nebudu v životě šťastná. Že bych třeba neměla mít děti, mít děti je jedno z mých největších přání. A pak se taky bojím ztráty hlasu. Že bych už nemohla zpívat.
* V showbyznysu jste od svých dvanácti let. Co je na něm nejhorší?
Občas ta přetvářka. Pošlou vám smajlíka, když se vám nedaří. A pak bulvár samozřejmě. Výmysly a pomluvy, které někdo napíše – a už se to s vámi nese dál.
* Například?
Například že flákám školu! (směje se) Nebo s kým že jako chodím.
* Například že Lucie Bílá bude vaše tchyně, protože chodíte s jejím Filipem?
Já podle nich už chodila s kdekým. S producentem Danem Hádlem. Dokonce s Karlem Gottem taky chodím! Ten článek mám doma schovanej.
* Jak vás ty zavedené celebrity, jako je třeba Helena Vondráčková nebo Karel Gott, vlastně berou? Jako potěr, kterému musejí radit?
Na to se musíte zeptat Karla Gotta nebo paní Vondráčkové. Já nevím, jak mě berou. Tváří se mile. Ale rady mi spíš dávala Lucka Bílá, když jsem s ní byla na turné. Sblížily jsme se, dala mi i nějaké rady do života.
* Prozradíte nějakou?
Například když jsme se bavily o klucích. Protože já se hodně bojím zklamání, že opravdu třeba zjistím, že se mnou někdo chodí jenom proto, že jsem ta Farna. Ale ona řekla, že se toho nesmím bát, protože bych pak neměla o čem zpívat. Že si prostě musím prožít i zklamání. Taky abych měla jednou co vykládat svým dětem nebo vnoučatům.
* Kdy jste zatím byla ve svém životě nejšťastnější?
Já mám nejradši takové ty obyčejné chvilky, kdy jsem s kamarády, sedíme třeba v čajovně, povídáme si, máme se prostě rádi a je sranda. Ale asi vůbec nejšťastnější moment mýho života byl, když jsme se kdysi s rodinou koukali na Ordinaci v růžové zahradě. A po jednom díle se mamka zeptala, jestli se nám líbilo to miminko, co tam bylo. „V pohodě. A proč?“ – „No protože my budeme mít taky takové. Jsem těhotná.“ – „Si děláš srandu?! To je úplně supr!“ Brácha se dokonce rozplakal, nakonec jsme buleli všichni. A když jsem se dozvěděla, že to bude holčička, byla jsem ještě radši. Já strašně chtěla ségru.
* Brácha Adam neposlouchá vaše písničky?
Ne. Já si teda myslím, že ne. Protože on poslouchá rádio na internetu a já to slyším až do svýho pokoje. Takže kdyby si pouštěl mě, byl by to trapas, že jo... Ale moje sestřička Magdalénka, která teď bude mít tři roky, to je můj větší fanoušek. My jedem’ s mamčou do Prahy třeba, vždycky jezdíme i se sestřičkou. Já si v autě okamžitě pustím rádio a Magda: „Něni Ewuška!“ Takže musím nasadit svoje cédéčko a sjíždíme ho třeba čtyřikrát, než dojedem’ do Prahy, jinak hned začne brečet. Víte, co to pro mě je? Tak aspoň střídáme moje český a polský písničky, abych to vůbec vydržela.
Nemám ráda typy, co vykuřují přede dveřmi, pak si celou dobu, kdy kněz mluví, hrají na mobilu a ožijí, až když jdeme hrát volejbal...
O autorovi| rozhovor ALENY PLAVCOVÉ redaktorky Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
