Soudní proces, při kterém byli počátkem týdne v Moskvě odsouzeni dva muži, mezinárodně uznávaný znalec a kurátor současného ruského umění Andrej Jerofejev a Jurij Samodurov, bývalý ředitel Sacharovova centra, vejde do dějin ruské kultury a ruského státu.
Co se dnes tabuizuje?“ ptali se před třemi lety pořadatelé komorní výstavy Zakázané umění 2006. Třiadvacet obrazů připomínalo případy, kdy ta či ona forma cenzury vedla k vyloučení díla z nějaké výstavy. Na obrazech byly znázorněny běžné kombinace symbolů a ideologických znaků, které upozorňovaly také na zneužitelnost křesťanství. Světec z ikony třeba sliboval splnit plán v těžbě uhlí nebo hlavu Bohorodičky zakrývala metafora luxusu – černý kaviár. Kurátorem byl tehdejší šéf oddělení současného umění v Treťjakovské galerii Andrej Jerofejev, objednavatelem veřejné centrum, které rozvíjí odkaz nejznámějšího sovětského disidenta, akademika a nositele Nobelovy ceny za mír Andreje Sacharova.
Výstavu navštívilo i pár aktivistů, kteří se hlásí k pravoslaví jako boji proti Západu a agresivnímu prosazování vlastní představy o ruské duchovnosti. Ti iniciovali žalobu založenou na tvrzení, že blasfemické obrazy rozněcují nenávist a urážejí city věřících. Až potud by se podobný děj mohl odehrávat téměř kdekoliv. Současné umění už od 19. století naráží na nepřízeň i útoky odpůrců a jeho autoři ostatně často o provokaci a zjišťování hranic společenské únosnosti své tvorby přímo usilují.
Proces proti Zakázanému umění není ale běžnou polemikou o úloze a mezích výtvarného umění v dnešním světě a není výjimečný jen tím, že vzbudil obrovský mezinárodní ohlas. Odráží se v něm jednak boj, který část ruské společnosti a ruského establishmentu vede proti hodnotám a svobodám, které se v takzvané západní civilizaci považují za samozřejmost, jednak výhružný postoj vůči mnoha projevům občanské společnosti ve vlastním státě. Skandál tak neskončil absurdním pokusem kriminalizovat řadovou výstavu. Jerofejev se Samodurovem, příslušníci nepočetné elity, která se v Rusku snaží popsat a zmírnit následky totalitní minulosti, byli opravdu odsouzeni, byť nedostali tři roky nepodmíněně, jak navrhoval prokurátor, ale „jen“ vysoké pokuty.
Kdo vlastně soudní proces vyhrál? Zdálo by se, že pravoslavní fundamentalisté, kteří proti výstavě shromáždili přes sto třicet svědeckých výpovědí „obětí“ – údajně jen tři z nich výstavu opravdu navštívily. Spokojeni ale nejsou, trest se jim zdá nízký. V procesu symbolicky prohrála pravoslavná církev jako instituce, která se nevzmohla na jediné prohlášení, jímž by se distancovala od počínání extremistů, kteří ke svým cílům zneužívají východní křesťanství a na rozdíl od děl současného umění opravdu vyvolávají nenávist. Víru, odmítající inkviziční praktiky, museli hájit jednotliví věřící, například proslulá obhájkyně lidských práv Jelena Sannikova ze skupiny Svědomí. Určitě v procesu nezvítězilo ruské soudnictví, které ignorovalo obhajobu obou obviněných, na níž se podíleli uznávaní teoretici umění, humanitní vědci a umělecké celebrity.
Cynicky vzato zvítězili oba obžalovaní, protože o publicitě, které se v posledních letech těší, nemohli ani snít – a finanční trest pro ně není zničující. Oba ale během štvanice přišli o práci – Samodurov dal výpověď sám a Jerofejev byl z Treťjakovské galerie vyhozen, ačkoliv nebýt jeho, vůbec by nedisponovala jednou z nejlepších světových sbírek současného ruského umění, jež vznikala od 90. let v polních podmínkách podzemního atomového bunkru v Caricynu na okraji Moskvy, přestavěného na depozitář vlastivědného muzea, kde Jerofejev založil a po léta vedl vlastní oddělení. Dalším vítězem je ministr kultury Putinovy vlády Alexandr Avdějev, který měl odvahu veřejně se postavit proti soudnímu pronásledování. Malé vítězství slaví představitelé veřejnosti, vystupující proti extremismu a zneužívání soudů – jejich zásluhou se konaly demonstrace, hlavní objem protestů ale zůstal roztroušen po internetu a Twitteru. A partyzánské vítězství se podařilo aktivistům skupiny, která si říká Vojna (Válka) a různými provokacemi na hraně zákona upozorňuje na zlověstné jevy v současné politice. „Vojnisté“ napadli proces jako „švábí soud“: pronesli přímo do budovy několik tisíc tučných madagaskarských švábů a tam je vypustili.
Skutečným vítězem celého případu je systém, jenž vzkazuje obyvatelstvu: v podstatě za cokoliv můžete být potrestáni podle momentálních okolností a nálad vykonavatelů moci.
***
Cynicky vzato zvítězili oba obžalovaní, protože o publicitě, které se v posledních letech těší, nemohli ani snít – a finanční trest pro ně není zničující. Oba ale během štvanice přišli o svou práci v galerii
O autorovi| TOMÁŠ GLANC, Autor je rusista a literární vědec
