Vlednu 1919 vznikla sloučením několika katolických politických subjektů Československá strana lidová. Devadesát let poté, v lednu 2009, si nemohla stěžovat na nezájem médií, nicméně ten byl vyvolán hlavně ostrým vnitrostranickým bojem s potenciálem definitivně pohřbít již tak velmi oslabenou vládu Mirka Topolánka. V trošku delší perspektivě pak s potenciálem definitivně srazit stranické preference pod hranici pěti procent a vymazat tak KDU-ČSL z politického života coby relevantní politickou stranu.
Její zakladatel a dlouholetý předseda monsignore Jan Šrámek je proslulý zejména svou politickou premisou „být při tom“ a také větou hodnotící působení lidovců za první republiky: „Moc jsme toho nevykonali, ale mnohému jsme zabránili.“ Tím ovšem jako by udal tón lidoveckému působení až do dnešních dnů. Lidovec je v očích obyčejného Čecha tvor blízký chameleonovi, který je mezi svými klerikálem, leč tuto svou vlastnost často úlisně skrývá, aby se zalíbil i nekatolíkům. Neustále hadovitě manévruje, a ač katolík, spojí se třeba s ďáblem, jen aby se udržel ve vládních křeslech. Není divu, že preference strany spíše pozvolna klesají, ba dalo by se možná dokonce hovořit o zázraku, že s touto vizitkou dosahují lidovci výsledků opravňujících alespoň ke vstupu do parlamentu.
Být při tom – ve vládě Zkusme si však na lidovou stranu posvítit pomocí empirie a racionální argumentace. Předně je nutné se přece jen trochu zastat Jana Šrámka. Otěže nové strany převzal v době, která (nejen politickému) katolicismu rozhodně nepřála. Nová republika považovala katolickou církev za jednu z hlavních opor starého mocnářství, za nepřátelskou „starou strukturu“, o níž mnozí soudili, že musí zmizet. Katolíci by se tak v této souvislosti dali označit za „komunisty první republiky“, rozhodně pak v jejích počátcích. Právě odtud pramenila Šrámkova strategie „být při tom“ – podílet se na vládě, tvořit složku nového režimu a tím utlumit nepříznivou vlnu. A povedlo se, neboť lidovci se od roku 1921 účastnili všech vlád a podařilo se jim například zabránit i provedení odluky církve od státu.
Lidová strana soupeřila o voliče hlavně s agrárníky, a její prvorepublikové zisky se pohybovaly v rozmezí 7,5 až 11,3 procenta. Z toho plyne známá věc, že zdaleka ne každý křesťan (katolík) volí křesťanskou stranu. Na lidoveckých volebních výsledcích však zarazí jejich takřka konstantní charakter – po padesáti letech hnědé a hlavně rudé diktatury, kdy kolaborantské vedení „bylo při tom“, zatímco prostí členové se snažili využít omezených možností a zasadit se alespoň – často s rizikem osobního postihu – o opravu rozpadajícího se kostela v jejich obci, získala KDU v prvních svobodných volbách zhruba 8,5 procenta. Tedy plus minus stejně jako za první republiky. A 7,22 procenta z posledních voleb neznamená nejhorší výsledek lidovců: v roce 1992 získali jen něco přes šest procent, v roce 1935 pak jen o maličko více – 7,50 procenta. Magickou hranici deseti procent strana samostatně překonala jen jednou: v polosvobodných volbách roku 1946, kdy získala 20 procent, kdy ale též představovala jedinou povolenou nelevicovou stranu.
Mohlo by se tedy zdát, že poplašné hlasy varující před zánikem strany jsou přece jen poněkud hysterické. Lidovci zde prostě jsou, většinou „při tom“ neboli ve vládě, a získávají zpravidla 7 až 9 procent hlasů. Lidé z Prahy sice nemohou lidovecké politiky obvykle ani cítit, nicméně těm to může být celkem jedno, poněvadž pro ně jsou rozhodující hlasy na katolické Moravě.
Ale čísla prozrazují velmi nemilé tendence. Za první republiky měli lidovci přes 200 tisíc členů. Dnes jich je sotva 40 tisíc, přičemž průměrný věk členstva činí, dle údajů z roku 2005, 62 let. Starší jsou jen komunisté. Podobně je tomu i s voličstvem. Za první republiky lidovce volívalo přes 600 tisíc lidí, roku 2006 jim dalo hlas ani ne 400 tisíc občanů. Analýza volebního výsledku strany z voleb 2006, jež tvoří součást dokumentů posledního sjezdu, pak s odvoláním na šetření CVVM uvádí, že KDU volí hlavně lidé ve věkové skupině 50–70 let s příjmem okolo 10 tisíc korun, římští katolíci, kteří navštěvují bohoslužby jednou či vícekrát týdně. Katolíci totiž roku 2006 tvořili i více než třetinu elektorátu ODS a více než dvě pětiny elektorátu ČSSD (a skoro třetinu voličů KSČM a SZ), spíše však šlo o katolíky tzv. vlažnější, alespoň pokud jde o četnost návštěvy bohoslužeb.
Z výše uvedeného plynou závažné závěry ohledně budoucnosti KDU. Za prvé, strategie zadržování je v 21. století už vyloženě kontraproduktivní, vede jen k pozvolnému vymírání. Za druhé, snaha oslovit i tzv. nevěřící bude patrně též kontraproduktivní – i „vlažnější“ katolíci volívají spíše ČSSD nebo ODS. A za třetí: bez nějakého většího náboženského vzepětí mladších generací stejně křesťanská strana v ČR zákonitě vymizí. Lidovci si však svoji strategii zabydleného zadržování osvojili tak dokonale, že k nějaké rechristianizaci mohou napomoci jen stěží. A Jiří Čunek pro ni byl a je něčím na způsob žáby na prameni.
Mohlo by se zdát, že poplašné hlasy varující před zánikem strany jsou hysterické. Ale čísla prozrazují velmi nemilé tendence.
O autorovi| Josef Mlejnek jr. politolog
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
