Je v tom jakýsi paradox: Amerika, která ze všech velmocí od konce druhé světové války nejčastěji aktivně reagovala na hrozbu agrese, a byla proto zatažena do několika mezinárodních konfliktů, chová vážné pochyby o jejich smyslu a oprávnění, zejména pokud jde o poslední dva z nich, o válku ve Vietnamu a současné operace v Iráku. Snad právě proto se dnes v USA setkáváme s pojmy jako „správná“ a „nesprávná“ válka. Spor se vede o to, které z nich patří první nebo druhá nálepka. Mladému politickému pozorovateli a publicistovi Peteru Beinartovi, spolupracovníkovi revue The New Republic a dopisovateli deníku Washington Post, dal podnět k tomu, aby zauvažoval nejen o jeho podstatě, ale také o jiných závažných otázkách, které invaze nastolila.
Autor sleduje vývoj americké zahraniční politiky v posledním půlstoletí. Začíná líčením volební kampaně do Sněmovny reprezentantů na podzim roku 1946, údobím pro nás zajímavým také vzhledem k důležitosti, kterou pro formaci amerického veřejného mínění a jejího postoje vůči Sovětskému svazu tehdy měla postupující satelizace Československa a únor 1948. Končí popisem politického klimatu převládajícího v USA po více než třech letech vojenské intervence v Iráku. Aktéry jsou liberálové a celá americká levice a její protihráč, konzervativci, povýtce pak jejich soudobá odrůda označovaná jako neokonzervativci. Zde je třeba poznamenat, že pojem liberál má v Americe jiný smysl než u nás. Pro současné Američany je „liberálem“ každý politik, angažovaný občan, sociální myslitel nebo komentátor se sklonem k soustavné společenské kritice, nakloněný sociálním reformám, a proto ochotný přiznat státu a veřejné moci větší roli, než je v americké tradici zvykem.
Vleklá krize liberalismu
Přes svou skoro „žhavou“ aktualitu je práce také svědomitou historickou studií. Beinart vidí současnou situaci na politické scéně Spojených států jako příznak vleklé krize amerického liberalismu. Průběh této krize se v jeho podání rozpadá na dvě údobí. Po mocném vzepětí poválečných let, jemuž se autor věnuje v první kapitole, kdy se americká demokratická levice ve své rozhodující většině dokázala úspěšně vyrovnat se skutečností, že SSSR, nedávný spojenec v boji proti fašistické totalitě, byl sám otřásajícím příkladem totality, se dostavilo oslabení a skepse. Jeviště opanoval konzervatismus nového ražení. Po tomto neúspěchu a mnoha letech stagnace nastalo druhé údobí, které Beinart nazývá „naším zápasem“, dnešním bojem o návrat k původním ideovým pramenům Ameriky. Snaha dokázat, že jedině jejich uplatněním v současné „válce proti teroru“ lze této bezpříkladné hrozbě čelit, tvoří vlastní jádro knihy.
Beinart je přesvědčen, že tajemství úspěchu americké iniciativy v zahraniční politice nevězí v pouhé moci, vlivu či bohatství Spojených států, ba ani jen ve státnické obratnosti jejích představitelů, nýbrž v ochotě podřídit partikulární zájmy, vlastní každému národnímu státu, universálním hlediskům. Amerika, přes své nynější výjimečné postavení jediné supervelmoci, není impérium, není světová říše římského, a ještě méně koloniálního typu. Ti, kdo věří v její vůdčí úlohu, nemohou její uznání ostatním světem prostě vyžadovat, nýbrž nárok na ně pokaždé znovu prokázat. Musejí si také být vědomi toho, že není a nikdy nebude dokonalá, protože nic takového není ve světě politiky možné. Amerika v něm musí postupovat s rozhodností a současně i s pokorou.
To jsou slova obvyklá spíš v řeči křesťanského kazatele, a není náhodou, že Beinart se ve svém líčení mravních dilemat a konfrontací, kterým byl americký liberalismus vystaven na prahu studené války, odvolává na tehdy vyšlou knihu významného protestantského teologa Reinholda Niebuhra The Irony of American History, jež tvrdě kritizuje samolibost a mravní pohodlnost Američanů. Niebuhr má na mysli „ochotu zakrývat každou dvojakost dobrého i zlého v našem jednání houževnatým setrváváním na stanovisku, že jakýkoli počin v zájmu dobré věci je nutně nesporně ctnostný“. V tom ohledu se podle Beinarta od té doby mnoho nezměnilo, leda to, že v samolibosti si nyní libují hlavně neokonzervativci. Ti totiž propagují takzvanou konzervativní revoluci, jejímž cílem je zahladit výsledky sociálně pokrokové politiky od let „Nového údělu“ F. D. Roosevelta až dodnes a změnit sekulární povahu amerického zřízení, založeného na přísné odluce státu a náboženství. Okolnost, že ve chvíli provokace tak neslýchané povahy a rozměrů jakou je organizovaný mezinárodní teror, byli u moci konzervativci, americkou mravní krizi podstatně prohloubila. Fenomén organizovaného světového teroru dodal neokonzervativcům konkrétní cíl a potřebnou energii. Do jeho traumatického účinku vkládají naději na politickou mobilizaci, která konzervativní revoluci usnadní. Odtud stálý důraz na „válku proti teroru“, termín, který kritické publikum může uznat nanejvýš za politickou metaforu, a hysterické tvrzení, že se 11. zářím trvale změnil svět a začal nový letopočet
Konečný triumf v zápase s terorem však podle autora knihy bude vyhrazen liberálům, napohled slabým a nerozhodným, protože své úsilí nezakládají na arogantní jistotě o americké nadřazenosti, jak to činí jejich konzervativní protihráči. Nejvyššímu soudobému představiteli konzervativního proudu, prezidentu Bushovi, klade Beinart za vinu, že ignoroval všechny mravní zábrany moci, aby ukázal americkou sílu, čímž právě tuto sílu zdiskreditoval a Ameriku oslabil. Aby Američanům dodal odvahy, popřel možnost, že i oni jsou schopni páchat zlo, a tak podkopal důvěru světa vůči Americe a nakonec i důvěru Ameriky v sebe samu.
The Good Fight je možno hodnotit i v širší souvislosti než jen jako příspěvek do pohnuté diskuse o oprávněnosti vojenského zásahu v Iráku a přípustnosti preventivní války. Nejde jen o roli Ameriky jako jediné supervelmoci v globální politice. Jak Beinart stále zdůrazňuje, problémy jejího vztahu ke světu jsou zároveň vždy problémy vnitřními. Bylo tomu tak v konfliktu se Sověty a je tomu tak i v současné zkoušce. Obstojí v ní jedině, nebude-li chovat iluze o své morální bezúhonnosti. Připomínka, že Američané jsou, stejně jako příslušníci jiných národů, s to podlehnout pokušení a své moci zneužít ve jménu věci, kterou považují za absolutně správnou nebo životně důležitou, není abstraktní. Tato záměrná bezohlednost, silácké důkazy, že Amerika „si nemusí dát nic líbit“, řeči o „právu na národní sobectví“ a pohrdavý postoj k mezinárodním závazkům jako „irelevantním“ nepochybně imponují určitým kruhům, dost početným, aby stálo zato ucházet se o jejich hlasy ve volbách. O soudnosti současného vedení to však mnoho nevypovídá – pouze to, že se jeho představitelé upsali zásadě „účel světí prostředky“. Právě proti jejím prorokům a zastáncům však vytáhla Amerika ve 20. století dvakrát do „dobré“ a „spravedlivé“ války – jednou „horké“ a jednou studené.
The Good Fight: Why Liberals – and Only Liberals – Can Win the War on Terror and Make America Great Again Peter Beinart
Vydalo nakladatelství Harper/Collins Publishers, New York 2006.
298 stran
