Jak málo o lidech i veřejně známých víme! Mluvím o těch, kteří nechodí se svými bolestmi na trh, nevystavují je na odiv na každém nároží, nevolají si k nim bulvární fotografy ani kamery... S důstojností zvládají profesi i s ní spojené povinnosti společenské. Když nakonec se svou strázní vyjdou na světlo boží, bývá to většinou stejně cudně a nevtíravě, jako by nechtěli obtěžovat svým soukromím. Ukázalo se to nedávno v případě výrazného slovenského herce a čechofila Ladislava Chudíka.
Za pár týdnů mu bude šestaosmdesát. Asi proto, že kolem jubilea čelil náporu žádostí o interview, přistoupil na knižní rozhovor s Jánem Štrasserem (loni vyšel na Slovensku, nedávno v překladu Zory Veselé s titulem Žiji nastavený čas i u nás) a k natočení své 13. komnaty. S nadhledem let se svěřil i s věcmi plně intimními: s peklem, jež prožíval s psychicky nemocnou ženou, s pochybnostmi, které doprovázely jedinou jeho záchranu před vlastním pádem do propasti – rozchodem s ní, s okamžiky, kdy se ocitl na pokraji smrti... Kdopak z těch, kdo dodnes tohoto herce spojují hlavně s postavou primáře Sovy, tehdy věděl, jakou Chudík prožívá krizi, že právě v té době se ocitl na hraně zhroucení? A kdopak z diváků obdivujících například humor Miloše Kopeckého znal jeho nesnesitelné stavy těžkých depresí? Co je také veřejnosti do toho, jaké trápení herec prožívá?
Ladislav Chudík ve své 13. komnatě řekl s nehraným důrazem: „Už to, že s vámi po těch letech o tom mluvím, je zázrak.“ V čem je síla těchto lidí, že dokážou pracovat, fungovat se ctí a neplakat kdekomu na rameni? Nepochybně v jejich osobnosti. A čím se liší od hvězdiček, jež neváhají prozradit své směšné bolístky, hádky, rozvody, banální skandálky prvnímu pisálkovi, jen aby se o nich mluvilo a jejich fotografie, třeba v nelichotivém stavu, našli čtenáři bulváru na prvních stránkách? V tom, co umí, jak bohatý mají vlastní život, aby nemuseli žít náhradní, že nepotřebují berličky, aby cosi dokázali. A také v pokoře k talentu, který jim byl dán.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
