Přestože se „nový Hemingway“ mezi pražskými expaty dosud neobjevil, angloamerická menšina v Česku vykazuje tvůrčí potenciál i dávno potom, co se „Pohyblivý svátek“ přestěhoval jinam.
Snad nejpitomější a zároveň nejjednodušší způsob, jak tady sbalit ženskou, bylo přijít k ní a říct ,Hallo‘. Když to zkusíš dneska, tak tě každá pošle do hajzlu, a ještě k tomu anglicky, reflektuje kanadský podnikatel Glen Emery proměny společenského života v české metropoli. Samorost z Vancouveru v košili českých řezníků se uvelebí na barové stoličce, a přestože občas pokyne nově příchozím hostům nebo vydá pokyn obsluze, nikdo nás nebude při vzpomínání na „pražskou orgii“ minulé dekády vyrušovat. „V devadesátejch letech byla Praha Mekkou mladejch z celýho světa. Tenkrát snad americký studenti nejezdili ani do Evropy, jak se říkávalo předtím, ale rovnou do Prahy,“ vzpomíná Glen na hordy archetypálních batůžkářů, kteří po sametové revoluci vystoupili na Ruzyni nebo Hlavním nádraží, aby poznávali město Franze Kafky i Václava Havla. A skončili v některém z Glenových barů.
Provozovatel legendárního Jo’s Baru, Repre, Železných vrat, Jo’s Garage nebo Žíznivého psa, po kterémžto podniku pojmenovala svou písničku i rokenrolová star Nick Cave, vzpomíná na tehdejší výsadek turistů s obrácenými kšilty se směsí nostalgie i despektu: „Některý tady uvidíš do dneška, jak sedí v Globu, drží v ruce Nietzscheho tak, aby všichni viděli, co čtou, a ještě si dělaj poznámky,“ ušklíbá se Glen nad inspirací mladých Američanů, kteří současné Česko navštěvují hlavně v rámci programu Study Abroad.
Po sametové revoluci vyslaly mediální tamtamy uším mladých Anglosasů zcela jasný vzkaz: „Praha je Levým břehem Paříže dvacátých let,“ tvrdily západní televize a ti, kteří v Čechách zůstali, se dneska při vzpomínce na tehdejší prezentaci Prahy uculují nebo se od ní raději distancují. Nového pražského Hemingwaye, kterého sliboval Západem hojně citovaný Prague Post, se sice literární antologie dosud nedočkaly, ale desítky tisíc přivábených mládenců a slečen z anglicky mluvících zemí - od Anglie přes USA, Kanadu, Skotsko až po Nový Zéland - mediální bublinu avizovaného mejdanu nakonec stejně naplnily. Hemingwayův Pohyblivý svátek jako by se s nimi ve stověžatém městě nad Vltavou nakonec skutečně rozpohyboval. A ani umělecká reflexe někdejšího angloamerického živlu v Praze dosud neřekla své poslední slovo, třebaže jí zatím vyhovuje spíš múza filmová.
Glen se může posmívat naivitě tehdejších zakladatelů literárních čtvrtletníků, sám je však chodícím důkazem podobné ambice. Když mi v novém žižkovském baru, který vybavil tradičním kobercem v anglickém stylu, podává soubor vlastních povídek s pracovním názvem Prague Unplugged, upozorňuje: „Mluvím v tom o Praze nevylepšovaný, bez píárka, příkras i reklamy. Snažím se mluvit o tom, co se skutečně stalo.“ Po přečtení několika stránek mě už nepřekvapí, že se jeho nový podnik jmenuje Bukowski a že se o jeho literární předlohu zajímají filmaři. Ale kdy ten mejdan vlastně skončil, Glene?
Slepice, nebo vejce „Tolik amerických vlajek jsem neviděl u nás ani na Den nezávislosti,“ svěřil se mi při oslavách 45. výročí osvobození Plzně nevěřícně jeden z právě dorazivších jazykových lektorů. Na jaře 1990 kolem nás kroužily desítky amerických willisů, a kdo na nich zůstal střízlivý a nemával starou dobrou Old Glory s pruhy a hvězdami, musel třeštícímu davu připomínat zahořklého agenta Moskvy.
Po létech předepisovaných šeříků jsme si mohli na plzeňském náměstí Republiky koupit odznáčky amerického regimentu s hlavou indiánského náčelníka v pěticípé hvězdě. Nikdo po tom klukovi z amerického středozápadu tehdy v jazykovkách nepožadoval učitelské osvědčení, CV ani reference, každý si s ním potřásal rukou, jako by byl samotný generál Patton, a večer nám do hospody v nedalekých Ejpovicích domorodci snášeli z půdy staré fotky, vystřílené patrony a přilby jako znovuobjevené relikvie.
Sovětský tank číslo 23 se měl přemalovat narůžovo a svobodné Československo otevíralo Američanům širokou náruč. Lákalo je pouze nakouknout za někdejší železnou oponu a prohlédnout si unikátní směs architektury, kterou nabízejí dnešní bedekry?
„Praha je Levým břehem devadesátých let a v našich stopách půjdou budoucí Isherwoodové a Hemingwayové,“ hlásil v říjnu 1991 sloupek prvního vydání Prague Postu, jehož autorem byl někdejší novinář New York Times Alan Levy. „Žijeme v historicky důležité době na historicky klíčovém místě. Praha je město druhé příležitosti.“ Těžko říct, zdali byla dřív slepice, nebo vejce, každopádně když tyhle chytlavé slogany zopakovaly televize NBC, CBS nebo MTV a seriózní deníky jako Los Angeles Times, mladí všeho věku chtěli být u toho.
„Přišla jsem do Prahy počátkem 90. let s nejrůznějšími idealistickými představami o tom, jak důležité bude hrát divadlo v zemi, kde je divadelní scéna tolik propojená s politikou a revolucí. Havel mě fascinoval jako dramatik i prezident,“ vzpomíná americká herečka Nancy Bishop, která po příjezdu do Čech založila soubor Black Box. Dnes v Praze vede castingovou agenturu, která pomohla českým hercům, jako je Aňa Geislerová, Jan Tříska, Karel Roden nebo Marek Vašut, prorazit v zahraničních filmech. Atmosféru doby ještě úspěšně zúročí také jako režisérka filmu, který snahy tehdejších „expatů“ v Praze paroduje - ale nepředbíhejme...
„Ten výrok o Levém břehu 90. let působil trochu jako vtip. Alan Levy to myslel vážně, ale nejsem si jistá, jestli náhodou nebyl jediný. Myslím, že naše komunita si vždycky dokázala i sama ze sebe utahovat,“ říká Nancy o nafouknuté bublině obrozené ztracené generace, kterou by nejraději viděl splasknout i Glen Emery. Pokouší se o to i ironickou parafrází o „Levé břečce“ v podtitulu knihy, která má napřesrok vyjít v českém překladu a už o ni projevily zájem i filmaři - „Věříme, že scénář bude připraven počátkem příštího roku,“ říká ředitel produkční firmy Stillking Productions Matthew Stillman. Glen ovšem nebyl sám, kdo se mediálním zkreslením angloamerické komunity v Praze bavil:
„Snad nejzábavnější na tom být mladým Američanem v Praze je sledovat mediální cirkus, který se točí kolem ve skutečnosti celkem nepatrné komunity,“ napsal Matt Welch v anglicky vycházejících novinách v Praze, ve čtrnáctideníku Prognosis. „Člověk tady snad ani nemůže delší dobu žít, aniž by ho zpovídal nějaký deník nebo televize a přidával tak naší už tak směšné existenci další vrstvu absurdity. Všichni se můžem potrhat smíchy, když média odhadují, kolik nás tady je,“ komentuje statistiky o dalších a dalších tisících bělozubých Američanů valících se do srdce Evropy.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Tehdejší odhady se těžko vyvracejí už kvůli tomu, že velká část těchto bohémů si s přihlášením na policii nedělala starosti, a tak legendy o invazi nomádů z Ameriky žijí dál. „Nejvyšší cifru jsem našel v jednom kanadském magazínu,“ říká Welch, „tam psali o 50 tisících.“
„Když se jich člověk u stolu zeptal, co vlastně dělaj, tak on ti ten kluk třeba klidně řek, že je spisovatel, přestože napsal v lepším případě jen pár článků do nějakýho časopisu. Takový sebevědomí mě vždycky zarazilo,“ připomněl mi pražský kamarád dojmy z uměleckých ambicí Američanů z první poloviny 90. let.
Mezi dobrovolníky, kteří se přes den za nadprůměrných sto korun na hodinu snažili Gottwaldovým dětem vysvětlit taje anglického nepravidelného slovesa, nemohl být pochopitelně každý druhým Henrym Millerem nebo Gertrudou Steinovou. Při tehdejším kurzu dolaru a desetikorunovém pivu to však mnozí dokázali roztočit jako Francis Scott Fitzgerald se Zeldou Fitzgeraldovou dohromady. „Český policajti měli ještě z totality dost pošramocenou pověst, a tak se nejspíš na ulici radši ani moc neukazovali,“ vysvětluje si Glen Emery, jak mohl uprostřed bílého dne vidět ve spodní části Václaváku dvojici souložící na piknikové dece a proč tehdy Čechům i angloamerické komunitě prošly dnes těžko představitelné excesy.
„Bylo jasný, že ty dveře se musí otevřít hrubou silou,“ vzpomíná Glen v kapitole Slavia na obsazení stejnojmenné kavárny z podzimu 1993. To podnikl se svými vyhazovači z Repre, přičemž nebyl ani zatčen: „Moravani i Nigerijci se do toho opírali ze všech sil, čtyři najednou, tak k nim Joey přišel a zařval: ,Poslouchejte, vy hovada, kolik vám v Repre platím za večer?‘“
„Devět stovek,“ odpověděli jednohlasně chlapi zapření do dveří.
„Fajn, tak jestli otevřete ty z.....ý dveře, budu vám platit jedenáct stovek!“
Jak to Moravani a Nigerijci slyšeli, vrazili do dveří a ty se s hlasitým třeskem rozletěly. Byli jsme vevnitř!“ Soumrak YAPs Glenovy syrové střípky bláznivé doby se v duchu Bukowského nevyhýbají násilí, drogám ani promiskuitnímu sexu a nabízejí alternativní pohled na polistopadovou Prahu, o níž mnozí z nás jen něco matně tušili z hektického zpravodajství. Balkánští uprchlíci střílí, arabští restauratéři osahávají české politiky, a i když pražští úředníci čekají finanční úplatek, nakonec udělí provozovateli povolení i za fotku nevídané ryby. Všichni jsme přece trochu rybáři, ne?
O „větším než malém“ množství rekreační drogy tehdy nikdo neslyšel ani v legraci a v holešovickém Derby se hned vedle pípy mohli zákazníci nechat „naživo“ tetovat - dnešní pravidla se teprve tvořila. Soukromé jazykové školy jako Angličtina Express inzerovaly v britských univerzitních časopisech a pro okouzlené študáky, kteří přijeli, vznikala specializovaná anglická knihkupectví nebo kavárna Globe. Vysněný „pohyblivý svátek“ se rozjížděl.
„Pro mě to v Praze bylo strašně důležité období, dokázal jsem si vydělat na živobytí, a přitom si našel spoustu času na psaní,“ vzpomíná dnes zavedený britský novelista Toby Litt, jehož knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. „Psal jsem hodně - za dva a půl roku, dokončil stovky básní, tři romány a divadelní hru.“ Ne každý měl ovšem Tobbyho pracovní nasazení.
„Když jsem v polovině devadesátých let do Prahy dorazila, přišlo mi to tady jak na jarních prázdninách pro nezodpovědné studenty, kteří si chtějí uspořádat pořádný mejdan, ještě než se budou muset vrátit do ,skutečného života‘,“ vzpomíná zpěvačka skupiny Monkey Business Tonya Graves. „Sama jsem tu ale pařížská dvacátá léta rozhodně nehledala ani jsem nepřijela psát další skvělý americký román, nic podobného.“
Na společenské vyžití literátů, fotografů a výtvarníků, kteří si v tisku vysloužili i vlastní přezdívku - YAPs („Mladí Američané v Praze“), byli dobře připravení veteráni první polistopadové vlny: „Uvědomil jsem si, jak Praze chybí bar pro cizince. Kromě několika podivnejch nonstopáčů byla po půlnoci otevřená jen Lávka a Kafka, a tak jsem jednoduše využil mezery na trhu,“ říká Glen, který měl výhodu v tom, že jako teenager strávil pár let ve slovenském Ružomberku. S Čechoslováky se od té doby vždy dokázal domluvit i na té nejméně formální úrovni.
Jeho Jo’s Bar na Malostranském náměstí, kde se domorodci seznamovali s míchanými nápoji jako „Orgasmus“ a poprvé ochutnávali mexická burrita, se stal prvním magnetem nočního života pestré komunity přistěhovalců. „Lidi se prostě potřebovali někde scházet. V hlavních městech celýho světa jsou irský hospody, kde lidé vědí, co můžou očekávat, a taky tam najdou lidi, který mluvěj anglicky,“ vysvětluje Glen.
Není bez zajímavosti, jak vzpomíná na dobu, ve které bez hygienického povolení svůj první pražský podnik otvíral: „Když jsme sem přijeli, ještě se to tu jmenovalo Československo, koruna byla nekonvertibilní, prachy se směňovaly u Arabů v zaplivanejch zastrčenejch barech, na ulicích ležely hromady hnědýho uhlí, každý pátý auto bylo trabant nebo jiná dvoutaktní úchylnost, metaři používali proutěný košťata, a když nastala teplotní inverze, nemusely děti do školy. Každej čtvrtej barák byl opuštěnej, nebyly platební karty ani McDonald’s a slova jako hypotéka nebo leasing nikdo neznal. Ženský se neholily a nikdo nepoužíval deodorant.“
A jak pokračovalo čekání na nového Hemingwaye? „Lidé jako by se navzájem pozorně sledovali a na veřejných čteních vcelku ubohé úrovně hádali, kdo asi ta nová literární hvězda bude,“ vzpomíná Vincent Farnsworth na webových stránkách Poetry Society, „serióznější autoři se v Praze tomuhle prostředí vyhýbali, co to jen šlo.“
Pro většinu literárních „expatů“ se česká metropole časem ukázala být jen přestupní stanicí, třebaže si jejich pražské verše měly později najít cestu do prestižních magazínů jako New Yorker či NY Review of Books (Revan Schendler) a někteří prorazili s prózou, jako třeba v Británii Toby Litt, který má podle vlastních slov v šuplíku ještě novely Pražské metro a Disidenti.
S uplývajícími roky, kdy už i feministkám přišlo nudné kritizovat českou velikonoční pomlázku a každé Vánoce se pohoršovat nad káděmi vražděných kaprů, jako by se blížil hostinský s účtem. Bylo třeba přijmout dlouhodobější rozhodnutí.
Jedna z „expatských“ blogerek, jíž česká metropole zůstala základnou pro výlety do Berlína nebo Budapešti, se nad prodlužovaným pobytem v Praze zamýšlí ve stylu Carrie Bradshawové ze seriálu Sex ve městě: „Praha je jako postarší slušný chlápek, jehož chyby už znáš a rozhodla ses, že s nimi nejspíš půjde vyjít. Představilas ho přátelům i matce a se všemi dobře vychází. Každopádně se ale po dvou letech musíš ptát, kam to vlastně povede.“
Ne všichni se ovšem odstěhovali „o dům dál“ nebo se vrátili žít „své skutečné životy“ domů. „Nevím, kdy přesně jsem se začala považovat za Češku,“ říká Tonya Graves ze skupiny Monkey Business, „ale když jsem byla po třech letech v Praze s několika Čechy na výletě ve Švýcarsku, najednou jsem řekla, že už bych ráda domů, a uvědomila si, že nemluvím o Státech, ale o Praze. Tady se mi přihodily ty nejdůležitější věci v mým životě. Založila jsem tu rodinu a zpívám s kapelou.“
Byla tedy Praha jen přestupní stanicí a happeningovou scénou, na kterou se zadním vchodem vplížily řetězce rychlého občerstvení, realitky a banky, jež prostor někdejšího očekávání proměňují ve standardní metropoli, do které se jednou za rok sletí pár celebrit na Festival spisovatelů Praha?
Vystopovat konec velkého mejdanu není jednoduché. Podle Glena začala nálada uvadat kolem roku 1996: „Myslím že tehdy došlo i v český společnosti k zásadním změnám. Podle mýho s tím napřed přišly společenský časopisy jako Cosmopolitan, GQ nebo Elle, který začaly lidem říkat, jak by měli žít, oblíkat se a chovat. A ještě zásadnějc změnil životní postoje systém splátek a hypotéky. Dřív lidi pařili celou noc a nikdo jako by neměl žádný starosti, ale najednou jsem v očích zákazníků viděl obavy, že musejí jít domů spát, aby mohli ráno do práce. Aby mohli zaplatit dovolenou, splácet auto a barák, o kterým jim tyhle časáky řekly, že by v nich měli bydlet s manželkou a dětma,“ usmívá se Glen.
Deník New York Times v článku z roku 1994 vycházel z neúspěchu amerického šéfa Tatry Kopřivnice, z výpovědí několika domorodců a z místního průzkumu veřejného mínění (podle nějž skoro polovina Američanů Českou republiku pouze využívala), když vyvodil, že Češi už na „expaty“ nejsou zvědaví. „Znovuobjevili svou národní hrdost, tak proč by měli naslouchat Američanům?“ píše se v něm. Nová vlna expatů má už mnohem jasnější představu a snaží se uplatnit v byznysu a pobočkách nadnárodních firem.
„Vedem teď obyčejnější každodenní život, řídíme vlastní byznys a mnozí tu založili rodiny. Mladí ze zahraničí už sem nejezdí zakládat divadelní soubory nebo magazíny jako v první polovině 90. let,“ říká Nancy Bishop. Sama však ukázala, že angloamerický živel v Praze má potenciál i potom, co většina účastníků už celou party opustila. Matička s drápy Snad nejvýstižněji totiž reflektoval pražskoamerické bloudění 90. let její sebeironický pseudodokument Rex-Patriates, který roku 2004 filmovým divákům představil základní archetypy někdejších pražských expatů: Konzultantku Lucy, která ve své firmě „Czech Business With an American Face“ zdvihá sebevědomí domácích adeptů nového kapitalismu tím, že s nimi tleská a nutí je skandovat „I can do it“, aby se nakonec s ostudou schovávala před policií. Básníka a dramatika Toma, který sice o své poezii hlavně mluvil, ale stihl přitom ještě svést několik krásných Češek. Nebo revolucionářku Ewell, která podporuje radikální feminismus tím, že si vydělává dabováním pornokazet. „Praha nás nepustí. Tahle matička má drápy. Tomu se musíme poddat,“ napsal Franz Kafka svému příteli z mládí a o stovku let později filmový štáb Nancy Bishop vysvětluje opětovné návraty expatů právě jeho varováním a zaklínadlem. „Na premiéře v Kotvě lidi řvali smíchy,“ vzpomíná Nancy na uvedení snímku, který se dočkal příznivé recenze i u prestižního filmového magazínu Variety a České aerolinie si jeho DVD pořídily pro lety z New Yorku do Prahy. „Rex-Patriates jsme prezentovali i na několika amerických filmových festivalech, a přestože v publiku nikdo zkušenost expatů z Prahy neměl, film diváky evidentně pobavil,“ říká režisérka.
V pseudodokumentárním formátu vystupuje i britská „akademička“ Phylis Gardnerová, která vysvětluje, proč se američtí hrdinové nedokážou od začarovaného města odpoutat. Jak se ukázalo, i touhle postavou ťali tvůrci filmu Rex-Patriates do živého víc, než čekali: „Když s námi po promítání dělala rozhovor jedna paní, která připravovala doktorskou práci o expatech v Praze, ptala se na všechno hrozně vážně a ukázalo se, že byla ,akademičtější‘ než naše Phylis Gardnerová.“
***
Ani umělecká reflexe někdejšího angloamerického živlu v Praze dosud neřekla své poslední slovo, třebaže jí zatím vyhovuje spíš múza filmová Když jsme sem přijeli, každej čtvrtej barák byl opuštěnej, nebyly platební karty ani McDonald’s a slova jako hypotéka nebo leasing nikdo neznal. Ženský se neholily a nikdo nepoužíval deodorant. Glen Emery kanadský podnikatel
Nevím přesně, odkdy se považuji za Češku, ale jednou jsem byla s několika Čechy ve Švýcarsku a najednou jsem řekla, že už bych ráda domů. A uvědomila si, že nemluvím o Státech, ale o Praze. Tonya Graves zpěvačka, Monkey Business
Pro mě to v Praze bylo důležité období, dokázal jsem si vydělat na živobytí, a přitom jsem měl čas na psaní - za dva a půl roku jsem dokončil stovky básní, tři romány a divadelní hru. Toby Litt britský novelista
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktorem Orientace
