Polská nositelka Nobelovy ceny Wislawa Szymborska v básni Skutečnost vyžaduje píše: „Tolik se toho pořád děje,/ že se musí dít všude./ Tam, kde zbyl kámen na kameni,/ stojí dětmi vždy obléhaný/ vozík se zmrzlinou./ Kde byla Hirošima,/ je zas Hirošima/ s výrobou mnoha věcí/ denní potřeby.“ Ne nadarmo se sbírka, ze které báseň pochází, jmenuje Konec a počátek. A přestože sousloví jako „krize literatury“ či „konec literatury“ zní legračně, někdy se člověk jen těžko brání pocitu, že stojí na silnici, která náhle končí – přestože kolem něj probíhá světácký cvrkot.
Třeba když se mu sejdou na stole svazky jako Brechtova milenka JacquesePierra Ametta, 90 klasických knih pro lidi v kalupu Henrika Langeho či Sto nejvýznamnějších knih světové historie od Hany Primusové. Takové přehledové tituly jako by byly určeny pro ty, kteří nemají čas či chuť číst. A román Brechtova milenka, jinak poměrně dobré čtivo, je zas příkladem patrně vrcholné fáze postmodernismu. Už ne nějaké zaumné narážky na dílo velkého autora v díle vlastním, ale raději napsat román o samotném autorovi, o jeho životě – to, co psal, normálního člověka nezajímá, stejně jako sebelepší monografie, takže je lepší to říci románem. Nejde zdaleka o ojedinělý jev – za všechny lze z poslední doby jmenovat Hodiny Michaela Cunninghama s Virginií Woolfovou či Alabama Song Gillese Leroye s F. S. Fitzgeraldem jako románovou postavou.
Jako by tedy nyní vydané knihy křičely: Literatura a Spisovatelé, to už bylo, to už je historie. A také: Chceme už mít všechnu tu Literaturu konečně zmapovanou a uzavřenou, kdo to má pořád sledovat?! A dále: Nejsnadněji se stanu aspoň na chvíli slavným a úspěšným, když napíšu román o slavném a úspěšném. Nechci čekat, a tak nebudu riskovat, budu hrát na jistotu.
Každá doba je parádivá holka, co si nedokáže představit, že zamlada byla podobně pohledná lecjaká stařenka, dnes se šourající o berlích podél zdi. A tak by se chtělo říci, že literární současnost je výjimečná tím, že velká díla už nevznikají a velcí autoři už se neobjevují, jen někteří ještě dožívají. Tak výjimečná ta naše doba ale asi nebude.
Bude to nejspíš tak, že zkrátka neumíme velká díla rozpoznat. Anebo opravdu nevznikají – a je to jakýsi trest za to, že se přetrhlo poslední lanko literární tradice: natočit film o vztahu Jamese Joyce a jeho manželky Nory, to ano, ale číst jeho knihy, to ne. Ať si každý dělá, co se mu zlíbí, může však někdo, kdo nezná velká literární díla, nebo je dokonce záměrně pomíjí, velké dílo napsat? No dobře, může – protože opačně to taky neplatí: fakt, že čtete velká díla, vám ještě geniální text na stůl nepřičaruje.
Snad lze tedy alespoň říci, že přečíst si Odyssea, Zaslepení či Vědomí a svědomí Zena Cosiniho je investice na celý život. A tady se možná dostáváme k důvodu, proč se v současnosti vydávané texty zdávají slabé, a když se mluví o Literatuře, neustále se vybavují výše zmíněné, dnes už kanonické tituly. Jsou to knihy, které předběhly svou dobu, respektive jsou současné – ještě – i dnes. Proto je možná za nimi taková průrva, proto se zdá, že za nimi nic tak podstatného není.
Texty napsané před sto lety čekají, až je přečteme, abychom se dozvěděli o naší současnosti a byli vybaveni do budoucna. Copak můžeme mluvit o Evropské unii, a přitom neznat Muže bez vlastností Roberta Musila, v němž se neustále hovoří o takzvané paralelní akci. A jakže se jmenuje poslední kapitola tohoto románu? Velká událost je ve stavu zrodu. Ale nikdo si toho nevšiml.
***
Chceme už mít všechnu tu Literaturu konečně zmapovanou a uzavřenou, kdo to má pořád sledovat?!
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
