Zná to každý, kdo měl kdy na starosti nemluvně: dítě bez zjevného důvodu pláče a uklidní ho – ba dokonce rozesměje – jen váš zpěv. Dobře si uvědomujete, že to není kvalitami vašeho hlasového ústrojí, ale přichází zde ke slovu nevysvětlitelné živočišné pudy. Po letech, kdy vás prosili, abyste zpívat přestal, je to příjemná změna. Jenže co máte po letech umlčování vlastně zpívat? Váš písňový repertoár se scvrkl na pár kousků a marně namáhaná paměť vyplavuje nápěvy, až se sám sebe začínáte bát.
„Když jdou na mužskýho léta a když se tu dlouho rval,“ zpíváte v nejroztodivnějších hodinách svému potomkovi úvodní melodii televizního seriálu Doktor z vejminku. Když jste ho před léty naposledy viděl, jistě vás nenapadlo, že právě tuhle melodii si vaše dítě oblíbí a bude se jí dožadovat. „Když má duši hodně popsanou, jen torza lásek zůstanou a jeho řeka míří k mořským písčinám.“ Snažíte se imitovat chlapský hlas Waldemara Matušky a doufáte, že dům má dostatečně široké, zvuk izolující stěny.
Příroda je milosrdná, kojenci vaše hudební prohřešky spolehlivě zapomenou. Jenže co vy? Blažený dětský úsměv vás nutí tuhle odrhovačku zpívat pořád dokola. Každé slovo, tak obtížně dolované z hlubin paměti, se do ní tím nesmyslným opakováním nesmazatelně vyrývá. Přistihujete se, že si ji zpíváte i sám pro sebe, nemůžete bez ní být. Tuhle písničku už z hlavy nikdy nedostanete.
