Letos třiatřicetiletá Katka se ještě jako nezletilá stala závislou na tvrdých drogách. Třeštíková ji sleduje od roku 1996, kdy se závislosti poprvé pokusila zbavit. Neúspěšně. Předvídatelnou dráhu sestupné spirály fyzického a psychického chátrání před třemi lety narušila nečekaná zpráva: Katka je těhotná...
Marcela byla portrétem ženy stíhané nepovedeným manželstvím a ranami osudu, jejichž tragičnost je vždycky svým způsobem vznešená. Bystrý a charizmatický René svůj úděl zase přijal do značné míry za svůj a divák při sledování „jeho“ filmu může obžalovávat vězeňský systém, který udělal z obyčejného kluka recidivistu. Katka však žádnou „úlevu“ v obviňování vyšších sil či institucí nenabízí: za svůj zpackaný život si může sama.
Sledovat v časosběrné zkratce Katčin úpadek je samozřejmě depresivní samo o sobě. To je však jen jedna z dílčích součástí, které se spojují v drtivém účinku filmu. Možná hlavní z nich spočívá v tom, že Katka je natolik inteligentní, aby byla schopná průběžné sebereflexe.
Třeštíková jako v předchozích filmech postupuje chronologicky. Katka tak před divákovýma očima prochází povědomými fázemi feťáctví. Začíná jako stále ještě poměrně pohledná devatenáctka, která sice nastoupí do terapeutické komunity, ale evidentně si nemyslí, že by s drogami měla větší problém. „Chceme z toho ven, ale ještě ne teď,“ říká později se svým partnerem Láďou, kterého si našla – jak jinak – přes heroin. V roce 2000 už začíná s hrůzou chápat, že přestat brát možná nedokáže. A ještě později lamentuje nad nekonečným stereotypem života traktovaného dávkami drogy s nefalšovaným zoufalstvím. A pak si šlehne zas.
Dramaturgický zlom ve filmu i v Katčině životě nastává se zmíněným těhotenstvím. Tady snímek prodchne napětí až detektivní: využije mladá žena daru seslaného shůry a pojme nenarozené dítě jako šanci vystoupit z bludného kruhu? Pomáhat násilím?
V této fázi se Katka stává jakýmsi protipólem Reného: zatímco mladého vězně systém poškodil, drogově závislé matce se lidé z nejrůznějších institucí snaží pomoct seč můžou. Respektive seč jim mantinely dovolí: sociální pracovnice Katku pochopitelně nemohou uvěznit a nechat ji násilím projít detoxem, i když právě tohle by potřebovala ze všeho nejvíc. Sledovat, jak někdy nelze pomoct člověku, který si nedokáže pomoct sám, přináší další kapky do černé studně snímku.
Třeštíková vypráví natvrdo: ukazuje detaily vpichů do žíly, aplikace ve špinavém parku, ohavné squaty, porod, scénu zmlácení ženy... Nejde o žádné hraní na efekt, nýbrž o záznam reality, která by probíhala i bez přítomnosti kamery. Poetizující vsuvky jako Katčino holčičkovské dovádění ve vodě její syrovost jen podtrhují.
Film končí do ztracena; Katčin život (a Třeštíkové natáčení) pokračuje dál, ale v happy end doufá asi jen málokdo. Nastává však nepřímo: prostřednictvím osudů lidí, které tenhle silný dokument od experimentování s drogami snad odradí.
