Zapínám notebook, internetové bankovnictví nefunguje. Jako každé pondělí ostatně. V devět hodin jsou už všechny sekretářky, pardon asistentky, v práci a jedou. Já nejedu. Vlastně ani nemůžu, jak později zjišťuju. UPC totiž ještě neposlalo fakturu. V době internetu musíte pořád dostávat obálky s výpisy, fakturami, bez možnosti volby neotravování. Půlka měsíce, faktura nikde, hlavně že do dvacátého musejí mít peníze na účtu, jinak bude zle!!! (Jednou jsem se překlepla ve variabilním symbolu a dodnes mi chodí upozornění, ať si zkontroluju příkaz k úhradě.)
Vodafone možnost neotravování má, faktury jsou k nahlédnutí v samoobsluze, a to dokonce podrobně (kdy a komu jsem volala, psala atd.). Vodafone má taky akci „Internet na půl roku ZDARMA“. A jakmile je něco zdarma, tak je o to mezi Čechy eminentní zájem – jedno, co to je.
Jenže internetová samoobsluha nefunguje, stránky se ani nenačtou. Do telefonické zavolat nemůžu, protože nechci otravovat fakturami = neotravovat je po telefonu, jinak zaplatím 43 korun za minutu.
Tak fajn, zaplatím jindy.
Beru balíčky, výzvy o nedoručených zásilkách nechávám doma. Nemá to cenu. Sice jsem v době doručení byla doma, ale zásilka má větší rozměry (rozuměj větší než klasická obálka) a kdo by jezdil až do šestého patra! Také jsem brigádničila na poště: dennodenně jsem tahala šest tašek dopisů, letáků, katalogů, rekomand a dobírek. Větší rozměry pro mě znamenaly velké krabice a neskladné věci, rozhodně to ale nebyla obálka o velikosti A5.
Na poště samozřejmě fronta až ke dveřím. Ze šesti přepážek fungují tři. Jedna – ta nejkratší – je vyhrazena pouze na posílání zásilek a placení složenek. Od dalších dvou, používaných na vše ostatní, se vinou fronty hezky až ke dveřím. Vepředu u každého okýnka důchodkyně a už to jede: „A když to je pro manžela, tak mi to nedáte?“ „Ne.“ „A proč?“ „Protože...“ „A ještě jsem se chtěla zeptat…“
Lidé za nimi šílí, šílela bych taky. 250 korun za poslání pár balíčků. Doufám, že dojdou v pořádku, to znamená vcelku, že se neztratí atp... Jak Česká pošta umí.
Jdu na tramvaj. V rámci zkvalitnění dopravy nám jednu tramvajovou linku zrušili a druhou odklonili. Co na tom, že byla jediná jezdící tím směrem a teď se musí přestupovat. Moje tramvaj nejede a nejede. Zato přijíždějí všechny ostatní, rovnou čtyři najednou. Konečně jede pátá, ta moje. Tramvaje se navzájem blokují, některé odbočují, jiné jedou rovně. Jeden řidič si vyplňuje papíry, stojí uprostřed nástupiště, před sebou volno a povolení odbočit. Nic. Stojí dál. Když konečně odjede, tramvaj za ním škodolibě pomalinku popojíždí. Asi po pěti minutách jsem se konečně dočkala. Na přestupní stanici na sebe tramvaje samozřejmě nečekají, jakmile se jedna blíží a zastaví, druhá odjíždí. Nedělám si tedy iluze a jdu rovnou na metro. To jediné jezdí v metropoli na minutu přesně.
Jsem na místě. Cesta, která mi dřív trvala deset minut, mi teď trvá v lepším případě půl hodiny. V práci už mě jen tak něco nevytočí. Složku, na které jsem pracovala půl dne a hezky pečlivě ji zkontrolovala, někdo úplně rozvrtal, a ještě se diví, že je v tom chaos.
Jak přežít kritiku? Zub sem, zub tam, nám už je to všechno jedno.
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
