Není to bohužel jen problém reklamy Pavla Béma, stává se to i jiným projektům.
Týdeník Reflex stojí už léta za čtení jako sympaticky „nekorektní“ společenský časopis nabízející trochu alternativní pohled na život. A jeho Zelený Raoul je příjemná recese, kde rouhačské texty, svérázně komentující politické i kulturní dění, vhodně doplňují patřičně ostré karikatury z pera kreslíře Štěpána Mareše.
Mareš se díky Raoulovi dostal do obecnějšího povědomí a není divu, že zakázek pro jeho výraznou linku začalo přibývat. Na tom by v zásadě nebylo nic špatného. Problém by nebyl ani v tom, že se mu ozývají také lidé z reklamy. Naopak. Marešovy blasfemické karikatury by mohly znamenat ve sterilitě většiny současných tiskových inzerátů vítané oživení. Kdyby to ovšem nedopadlo celé trochu jinak.
Dvě poslední čísla Reflexu přinesla inzertní „komiks“ irské whiskey Jameson kreslený Marešem a využívající i některé další triky známé ze Zeleného Raoula: třeba písmo vzhůru nohama, je-li „hovořící“ postava právě skloněna a podobně. A... to bylo všechno. Vtip nulový, provokace pro jistotu veškerá žádná, jen adorace značky, tolik známá z tisíců jiných reklam.
Nevyčítal bych to Marešovi, kreslíř může těžko ovlivnit úroveň scénáře. Jen je mi trochu líto, že takový svébytný znak, jakým je pro Reflex Zelený Raoul, byl v témže časopisu rozmělněn takovou nepovedenou reklamou. Proč se z každé zlaté žilky těží i poté, co všechna cenná originalita zmizela a zbyla jen hlušina trapnosti?
O autorovi| Jaroslav Krupka, editor LN
