Kladensko je modelovým obrazem zdevastované industriální krajiny, kde se v opuštěných koutech šíří nová divočina. A lidi? Ti po konci těžby a útlumu hutí buď jezdí za prací do Prahy, nebo žijí ze sociálních dávek. Malá ukazuje dobu, kdy hornické Kladno bylo živé. Je tu samozřejmě problém. Ta živost a prosperita byly podporovány vládnoucí komunistickou ideologií - pod heslem „jsem horník a kdo je víc“ vznikla z té profesní skupiny státem subvencovaná elita.
Malá ovšem dokládá, že jakkoliv byla hornická práce ideologizovaná, přinášela generacím horníků jistou důstojnost chlapů, kteří dokázali vzít za práci, a to v rizikovém prostředí, kde byla slušná šance na průšvih. Zmíněná nostalgie se týká právě jí. Ona důstojnost je něčím, co teď nemohou nahradit ani sociální dávky, ani programy rekvalifikací, ani nové technologie. Tím není řečeno, že je třeba podporovat těžbu pro těžbu. Tím je řečeno jen tolik, že důstojnost spjatá s hornickou profesí je jistý sociální kapitál, který není dobré jen tak promarnit. Tohle je třeba číst za nostalgií čišící ze svazku.
Ta kniha je žánrově svébytná. Shromažďuje autentické vzpomínky horníků a lidí s těžbou spjatých, tedy na první pohled nic literárního. A přece je to literatura z božího dopuštění. Literární pečeť jí dává už samotný způsob uvažování, jazyk, slang, argot.
V literatuře vynesl horníky na vrchol pyramidy Ivan Landsmann ve své prvotině Pestré vrstvy (Kniha roku 1999 v anketě LN). Vzpomínky shrnuté Renátou Malou vyvolávají podobné pocity - stačí nahradit ostravské speciality typu „cyp“ kladenskými typu „hornící“. Příklad: Chlapi ale už byli zkušený mazácí a věděli, co si můžou lajznout, a co ne. Zával o sobě dával vědět, že příde. Začlo vocintávat uhlí nebo skály se začly trošku drolit.
Jinde se sama připomíná slavná Jarmilka Bohumila Hrabala. Jistě, původní novela čerpá z prostředí hutí (kde sám Hrabal brigádničil), nikoliv dolů, ale důstojnost za prvoplánovou hradbou vulgarity z ní čiší podobně. Příklad: V šedesátym třetim roce jsem chvilku dělala na povrchu, to jsem byla těhotná. Dělala jsem na prádle. Tam se čistilo uhlí vod hlušiny. Já už jsem měla přeci jenom bříško, ale byli tam taky študenti a ty nám pomáhali. Byli to kluci takový šikovný. To se třídilo a voni vždycky: „Matko, sedněte si.“ (...) Tam pracoval Václav. Já jsem se tehdy měla vdávat. On mi napsal na ten vagonek, já na to nikdy nezapomenu, hezky krasopisně napsal: POVĚZ NÁM RŮŽENKO, KDY SE BUDEŠ VDÁVAT, KDY BUDEŠ NA KOLÁČE ZADĚLÁVAT.
Kdo chce něco ostřejšího, přijde si na své v pasážích o vězních pracujících v podzemí: Pod Pátym lanem, jak byl násyp, byl trychtýř ovládanej pákou. Starej mukl, novej mukl. A novej, Čonka se jmenoval, byl zvědavej, co a jak, co tam je. A nešla forota, tak co budeme dělat? Starej mukl říká: „Tak se podívej do toho násypu nahoru, jestli něco nejde.“ On tam strčil palici, ten mu ji tam přiskříp, slík mu kalhoty, no a použil ho. Od tý doby se říká: „Nejsem blbec, copak mám na čele napsáno Čonka?“
Je to literatura, nebo ne? Pro tradicionalisty možná není, ale své ctitele si určitě najde.
Renáta Malá: Takovýho uhlího
Vydalo Arteum spolu s Klubem přátel hornických tradic - Kladno o.s., 2010, 83 stran
