V dobách jejich největší slávy jsme milovali filmy, v nichž hráli. Ať už jsme byli děti nebo dospělí. Pokud jsme tedy měli to štěstí a mohli je vidět, jelikož nebyly shledány ideově závadnými. Řeč je o velkých zjevech světového filmu, které pro nás tehdy byly vzdálené miliony světelných let. Natož abychom si dokázali představit, že je někdy uvidíme naživo. Právě zesnulá Annie Girardotová k nim bezesporu patřila. Její popularitu u nás také velmi podpořila i Věra Galatíková, která jí propůjčila svůj hlas v dabingu. A když pak Annie před jedenácti lety vystoupily v Praze a v Hradci Králové, mohl se každý přesvědčit, jak rovnocennou partnerku v naší herečce našla. Obě uměly skvěle zacházet s hlasem a měly ho i podobně zabarvený -trochu drsný, hlubší, s nádechem přirozené věcnosti. Galatíková svou francouzskou kolegyni předešla asi o tři roky...
Myslím, že když Annie Girardotová přijela v roce 2003 do Prahy, už u ní začínala ta strašná nemoc, která odebere každému osobnost, ať je slavným hercem nebo uklízečkou. Působila lehce nepřítomně, na otázky mohla odpovídat jen chvilku. Když ale pak večer vystoupila s průměrným textem, dokázala mu vdechnout život. Ta paní, která odpoledne vůbec nevypadala na slavnou herečku a z obrovského zájmu byla možná i nesvá - ať už to zní jako to největší klišé - na jevišti rozkvetla. Nakonec nás všechny donutila zpívat francouzsky, což svého času uměl taky Gilbert Bécaud. Inu, být frankofilem je v moři anglofilů docela luxus, tak proč si to pořádně neužít. S Annie Girardotovou to bylo příjemné dvojnásob, i když jsme ji už nezastihli v plném lesku.
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
