Konec srpna byl na Slovensku vždy zvláštním obdobím. Smutnokrásným: poslední týden prázdnin s sebou přináší melancholii, blížící se začátek školy zase určitou úzkost z každodennosti. Jedno od druhého odděluje Den Ústavy Slovenské republiky. Otcové slovenské samostatnosti ho – zřejmě v chvályhodné snaze prodloužit dětem prázdninové radosti – stanovili na první září.
Ruský čaj Ústava se na Slovensku tradičně oslavuje otevřenými dveřmi parlamentu a lidovou veselicí. Letos jsme však dostali bonus: na petržalském břehu Dunaje vystoupil Pěvecký sbor ministerstva vnitra Ruské federace Kalinka spolu s populární skupinou Desmod. Bylo to těžké sousto.
Samotný fakt, že šlo o kýč podlézající i nejnižší laťky vkusu, vadil ze všeho nejméně. Když však večerní Bratislavou zněly ruské častušky a na pódiu stáli uniformovaní ruští policajti, bylo to jako návrat do minulosti, kterou jsme považovali za dávno zapomenutou. Když frontman Desmodu Mário „Kuly“ Kolár pateticky zpíval se sovětskými, pardon ruskými policisty oslavnou kantilénu o socialistickém venkově V dolinách (v 70. letech to býval hit prorežimního tesilového barda Karola Duchoně: „V dolinách – lesný med vonia viac jako tráva / na svahoch túlia sa ovčie stáda / v domoch pieseň znie…“), člověka procházejícího se poklidným centrem Bratislavy zamrazilo. A když se pak v televizních zprávách dozvěděl, že Kalince a Desmodu nadšeně tleskaly tisíce lidí, zmocnila se ho hluboká deprese.
Slovenská ústava nám nechyběla a nevidíme ani důvod ji jakkoli oslavovat. Ale aby nám na její počest zpívali ruští policajti, to už není silná káva, ale horký ruský čaj. Jsme to vůbec ještě doma?
Evropa ti pomůže V bratislavském multikině byla premiéra nového filmu Marka Škopa Osadné. Škop je šikovný dokumentarista, schopný vidět
krásu i tam, kde si jí my ostatní ani nevšimneme (jeho film Iné svety získal mnoho ocenění a několikrát ho vysílala i Česká televize). A Osadné je vesnice se 156 obyvateli, převážně rusínské národnosti, ležící na samém východě země, na ukrajinskoslovensko-polském pomezí (mimochodem, 86 procent slovenských obcí tvoří právě vesnice s méně než 2000 lidmi).
Starostou Osadného je už 36 let pan Ladislav Mikuláško. Sám hrdě říká, že je to možná československý rekord. Obec vede spolu s mladým pravoslavným popem Peterem Sorokem – ten je zde teprve pět let, ale už stihl pochovat 50 lidí (a pokřtít dvě děti). Starosta i pop mají sny: pan Ladislav by chtěl v obci vybudovat „dům smutku“ tedy obřadní síň na hřbitově, otec Peter by z Osadného chtěl udělat „duchovní centrum“ a na kraji obce postavit monastýr, pravoslavný klášter.
V první části Škopova dokumentu starosta řeší běžné problémy, pop světí domy, pochovává... spolu otevírají turistickou stezku. Známý karikaturista a rusínský aktivista Fedor Vico je seznamuje se slovenským poslancem Evropského parlamentu a ten je zve do Bruselu. Takže v druhé části filmu tři rázovití Rusíni (starosta, pop a Vico) potkávají v centru evropské politiky kosmonauta Remka a eurokomisaře Figeľa, vyprávějí jim o domě smutku a o klášteru, zvou je na lov do Osadného a doufají aspoň v symbolickou pomoc.
Vladimír Remek například píše, že se možná přijede do vesnice podívat, ale vzhledem ke své zaneprázdněnosti to nemůže slíbit. Starosta ve filmu svolává poradu, na které se mají dohodnout, co na jeho počest podniknou. „Postavme informační tabuli,“ říká pop, a protože rusínským národním zvířetem je medvěd, tabule má být ve tvaru medvěda. „Nebyl by lepší vlk?“ ptá se jeden z vesničanů. „Mně se líbí sova, udělejme sovu,“ navrhuje další. Duchovní autorita však vítězí. O chvíli později se ve filmu slavnostně odhaluje tabule-medvěd, Remek pochopitelně chybí. Nevadí: „Pomoz si sám a Evropa ti pomůže,“ shrnuje pop.
Na budoucnost!
„Přinesli jsme vám dáreček,“ řekl na premiéře filmu pop Peter. Byla to děkovná plaketa obce Osadné tvůrcům filmu. Všichni v přeplněném sále zvedají půldecové sklínky rusínské borovičky (dostali je při vstupu do sálu) a připíjejí na budoucnost Osadného. „My Rusnáci, když držíme v ruce sklínku, víme, že jsme doma,“ říká Fedor Vico.
Vycházíme z kina do hluku obchodního centra a z něj do noční Bratislavy. Ruští policisté už naštěstí nezpívají. V ústech cítím borovičku. Jsme doma.
O autorovi| Juraj Kušnierik novinář, Autor je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň ; Juraj Kušnierik novinář
