Pavel Kohout promluvil onehdá v MF DNES (Nepodléhejte samozvaným bodygárdům svých múz!) na adresu nejen české divadelní kritiky. Nic světoborného z něj nevypadlo, než že je tato jako vždy mizerná, kvalitu nepozná, a ještě ve své neskonalé zabedněnosti diváky žene na jasné propadáky a naopak jim záměrně zatajuje skvosty.
Zvlášť mu ovšem pijí krev ženy kritičky a dal si záležet, aby bylo jasné, o koho jde. Myslí si, že je to rafinované, protože kdyby se náhodou ozvaly, jsou to potrefené husy, že? Vždyť klidně mohl jmenovat, protože jinak je nehorázný až až. A jeho filipika kulhá na obě nohy: předně se snaží navodit dojem, že na Beckettovo Čekání na Godota na Nové scéně, o které tu jde, si ty tři nějak zasedly. Jenže kupodivu to byli vesměs pánové, kteří inscenaci strhali a poctili dost nízkým bodovým ohodnocením. A pak: jen jistě úplně náhodou je nastudování dílkem režiséra, který našemu milému autorovi před třemi lety uvedl vůbec poprvé hru v Národním divadle s titulem Malá hudba moci. Kus to byl až komicky melodramatický a sotva by ho nějaká režie zachránila, což psaly ženy i muži. Ale Pavel Kohout si dobře zapamatoval, kteří a které to byli. Ateď přišla chvíle odplaty, protože než byla jeho hra shledána povážlivě lehkou, vůbec neměl problém odpudivým kritičkám psát dopisy a mazat jim med kolem úst a jen tak skromně připomenout, že mu právě vyšly sebrané hry, a kdyby dotyčná chtěla napsat... A toho obligátního pindání o křivém zrcadle, velkých kritických zjevech od F. X. Šaldy až po Sergeje Machonina, kteří dnes tolik, ano tolik chybí. Nešlo by už konečně vymyslet něco zajímavějšího? Stranou zůstává, že Kohout ve zmíněném textu semlel páté přes deváté, a ten tudíž nedává žádný smysl. Zapletl do něj všechny své mindráky a zavilosti vůči těm, kteří se mu dostatečně nekoří. Kdyby si raději sám zvolil bodygárda, který by ochránil jeho mizející rozlišovací schopnosti, co je únosné a co ne.
S každým novým ministrem kultury zpravidla přichází i nové rozhodnutí o otáčivém hledišti, které Jihočeské divadlo provozuje v parku českokrumlovského zámku. Nezklamal ani Václav Riedlbauch. Momentální verdikt zní: minimálně do roku 2015. Kolikátý už je to asi termín? Možná že by se na něj daly vypisovat sázky, protože až zase bude po volbách, jistě se najde někdo, kdo to celé vrátí na začátek s formulkou, že UNESCO už zase zahrozilo. Ovšem jedno pozitivum tu přece jenom je: Jihočeské divadlo se za léta provizoria naučilo s točnou výborně zacházet, a vyjdouli jeho plány na režijní hosty jako David Radok, bude se na co těšit. Vzhledem k tomu, jak v Česku trvají provizoria, prodlení nehrozí.
