Nějaký čas poté, co se Václav Kasík stal generálním ředitelem Českého rozhlasu, vstoupil jsem v hlavní vinohradské budově do kantýny, zvané též bufáč, kde se - zvlášť přes oběd - potkává většina zaměstnanců. V této místnosti, držící si jinak stálou atmosféru od sedmdesátých let, bylo ten den cosi nového: byla vyzdobena. Artefakt na čelní stěně přišel z nejvyšších kruhů: nejen že ho inicioval ředitel Kasík, ale byl jaksi i autorem jeho námětu.
Toto dílo se na první pohled hodilo do rozhlasových prostor přímo bezvadně. Znázorňovalo notovou osnovu a na ní krátký zápis: tedy snad pocta všem, od hudebníků po dramaturgy, kdo v rádiu pečují o hudbu! Zápis byl ovšem tak nekomplikovaný, že přímo vyzýval, aby si na něm kolemjdoucí procvičil četbu notového zápisu. Možná to svedete i vy: v rozhlasové jídelně visela řada šesti not c-d-e-c-d-c.
Muzikanti už vědí, ostatní vzděláme: tenhle popěvek je starý vtip, ke kterému patří nevyřčený text: „Po-lib-te-si-pr-del!“ Hudebníci ho užívají, když chtějí beze slov někoho poslat do patřičných míst. (E. F. Burian ho použil v Terezíně, když musel dodat hudbu na příkaz věznitelů.) Zíral jsem na ty noty a uvažoval, zda to má být ředitelův vzkaz pro všechny okolo, anebo jestli je to jenom tak ukrutně nezvládnutý vtip.
To je má nejvýraznější vzpomínka na ředitelský styl Václava Kasíka. Ale ty noty v jídelně neberu jen jako zprávu o něm. Je to i svědectví o celém rozhlase: visely tam pak dlouho a až do rekonstrukce je nikdo nesundal.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
