Zdá se mi, že do letošní kampaně před komunálními volbami poprvé výrazně vstoupilo téma úklidu. Téměř všechny strany slibují, že se zasadí za větší čistotu ulic, veřejných prostranství, parků a nároží. To myslím dříve nebylo. Kandidáti slibují více odpadkových košů, více zametačů a košťat. Dokonce se na plakátě objevil i kandidát, je to dosavadní starosta Prahy 1, pózující se smetákem, jejž drží jak prase flobertku (flobertka je vzduchová pistole, nikoli stimulátor). Když jsem ho spatřil, ulekl jsem se, zda to nejsem já, neboť se se smetákem na ulici opravdu vyskytuji, zametaje svépomocí a dobrovolně. Zametání považuji totiž za velmi příjemnou činnost: tělo se nenáročně protáhne, mysl i chodník se vyčistí, pocit ze smysluplné práce se dostaví, na rozdíl od psaní do novin, okamžitě.
Soustavně jsem začal zametat před několika lety, když jsem propadal marnosti, že nikdo jiný už to asi neudělá. Bylo to na jaře a na chodníku dosud tlela vrstva nezameteného listí z minulého podzimu. Takové listí se speče do jedné dosti nechutné krusty, přilne napevno k chodníku a promění se v jednu špinavou slupku. K jejímu odstranění jsem si musel koupit motyčku, kterou jsem škrabal onen povrch, jenž jsem pak zametal do kbelíku, jehož obsahem jsem naplnil několik popelnic. Celkově mne tento „úklidový set“ přišel asi na dvě stě korun, což není tak hrozné.
Nejdříve jsem tedy vyčistil chodník a přilehlou část silnice. Tady mi práci komplikovaly parkující automobily, takže jsem vždy musel čekat, až nějaký odjede a uvolní místo. Naštěstí na ulici vidím od psacího stolu, takže jsem vždy okamžitě vystřelil a rychle těch několik metrů zbavil onoho bordelu.
Když byla část ulice přiléhající k domu, v němž bydlím, uklizena, začal jsem expandovat dále. Tady jsem však poprvé narážel na jistý sociální problém. Zatímco před „svým“ domem jsem se cítil jistý a můj domácí mě podporoval, na cizím území jsem se nevyhnul jistým trapným pocitům. Zvláště jsem měl spadeno na chodník před samoobsluhou, kam chodím nakupovat a kde je výlučně ženský personál.
Před krámem mívají strašný nepořádek a žádnou z těch žen jsem s koštětem nikdy neviděl. Představa, že tam přijdu se svým nástrojem já a začnu jim uklízet přede dveřmi, mi přišla nepatřičná až drzá. Vyhradil jsem si proto na úklid sobotní a nedělní brzké ráno, kdy byla možnost, že je potkám, nepatrná. Zametl jsem jim tedy za rozbřesku před prodejnou a šel domů počkat, až otevřou. Pak jsem si šel koupit noviny a jogurt a hleděl do tváří těch žen, zda je v nich něco poznat. Samozřejmě že nebylo. I tak jsem to pro ně dělal rád. Jsem ještě raději, že už nebudu muset.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN
