Předevčírem skončila první dekáda tisíciletí. Byly to roky, pro které ani neexistuje pojmenování, neboť „léta nultá“ se asi říkat nedá. Tato jazyková bezradnost odpovídá rozbředlosti těch let, které byly vším jiným než silnou a smyslem něčeho výrazného naplněnou érou. Člověk, který zažil vědomě léta devadesátá, si na ně může sice ze sta důvodů stěžovat, ale upřít jim nemůže, že na jejich horizontu byly naděje a víra, že cesta má směr.
Obávám se, že naděje a víra v onen směr se během minulých deseti let zanořovaly a vytrácely a měnily se v jakousi normalitu malátnosti, šedivosti, vyčerpanosti. Za těch deset let se přestalo věřit, že nepoznáme přejezd západní hranice a že naše města budou srovnatelná s těmi třeba v Rakousku. Nejsou, tak jsme raději začali pomlouvat třeba to Rakousko. Už zase Česká republika ví všechno nejlépe a nikoho k sobě nepotřebuje. Už zase se objevil pocit, že všechno důležité řídí někdo jiný než my, že společnost je rozdělená na těch pár nahoře, kteří mohou všechno, a zbytek bezmocných dole; vrátila se choroba, že kdo nekrade, okrádá rodinu a že by byl hlupák, kdo by udělal něco víc, než musí, třeba zametl chodník pro jiné. Už zase je tu vládní strana, která má pověst, jakou měla strana komunistická, že totiž v ní může být jen hajzl a zloděj. Má však slušnou podporu, protože takových je dost. A už zase je z vysokých míst slyšet, že kdo se angažuje, je kverulant a povýšenec, kterého si občan nemá hledět, neboť slušný občan se stará přece jen sám o sebe... Už zase je člověku ze spousty věcí nevolno a nejhorší je na tom, že si zvykl.
Třeba se nám s novým desetiletím konečně obrátí žaludek. Nad sebou a nad touhle zemí. K jejímu prospěchu a naději.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS redaktor LN
