Tak nějak může působit nový opus kapely, která získala za posledních patnáct let renomé, byť ne právě mezi tanečníky. Duo Pan Sonic si vypracovalo mnoho taktik, jak hrát na analogové generátory zvuku: vichrné mašiny armádního vzezření, s nimiž je nutno téměř virtuózně spolupracovat, chcete-li z hrubé materie zvukového vlnění uhníst něco pořádného. Finská dvojice oznámila smírný rozchod a právě vydala „rozlučkové“ album Gravitoni (Blast First Petite). Kdo je sledoval (a podle vyprodaných koncertů v Česku nás není málo), rozezná, že „valčík na rozloučenou“ koketuje s pevnými rytmy víc než starší alba. Je to tak relativní: někomu se zdá brutální spojovat zvukové barvy přístrojů v chodu s tancem. A pak se podíváte na reklamní spoty světových módních návrhářů a co neslyšíte – tohle postindustriální opojení.
V těchto dnech se šíří světem zpráva o muži, který tančí před branami Osvětimi a Terezína. Protože pan Adolf Korman přežil, tančí v rytmu diskohitu I Will Survive (posluchači českého mainstreamu hit znají jako Já půjdu dál od Heleny Vondráčkové). Svět se zčásti spiklenecky ušklíbá, ale z nemalé části taky rozčiluje: neboť panuje (pochopitelný) názor, že tančit není vhodné za všech okolností.
Kauzu s diskoholokaustem připomínáme, protože se v něčem podobá odstupu vůči extázi digitálních rytmů Pan Sonic. Z určité materie není vhodné vytvářet doprovod k tanci. A jestliže muzikanti testují, zda dnešní neodbytnou kulisu digitálních zvuků a městského hluku lze uspořádat do mazurky, některým je takový karneval po vůli a jiní si ho nechtějí dopřát ani výjimečně. Ani stokrát výjimečněji, než si sami servírují podobné zvuky skrze telefon, osobní počítač a místo bydliště...
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
