Prošvihla jsem třicet minut. „Vedete,“ přichází strohá zpráva. Tenhle den bude bezchybný, cítím v kostech (to jsem ještě netušila, jak derby skončí).
V práci se uculuju a najednou telefon z Lidovek: „Tak jsme si přečetli reakce na to, že budete psát do Lidovek, na Plurku. Nechcete o tom napsat? To bylo hrozně vtipný!“ Cože?! Vždyť to bylo jen chlubení, to si přece neměli číst!!! Umřu, studem, trapná smrt... Kamarádky si dělaly legraci, že budu jako Carrie ze Sexu ve městě. Ano, taková obtloustlá evropská parodie, co radši o vztazích nepíše.
Má to být normální deník, jako předtím na blogu. O zážitcích, zkušenostech apod.
Třeba jak jsme se o víkendu byli podívat v novém slávistickém svatostánku, na zázemí hráčů, ve VIP sekci, v technickém zázemí. Obdrželi jsme pěkné, povedené pamětní mince a pokračovali na oslavy Prahy 10. Na začátku nastražen stánek s cukrovou vatou, za 30 Kč jste dostali obří kouli větší než vaše hlava. Zákeřné. Anebo jak jsem se drze hádala s revizorem. Pošlu jejich užasnou SMS jízdenku a po třech minutách nikde nic. Jsem na schodech do metra, pospíchám. Furt nic. Sakra už! Na Želivského jako vždy modré bundy.
„Já jsem tu SMSku poslala, a nic!“ mávám mu před obličejem mobilem. Bunda to po chvilce vzdává: „Jděte, jděte!“ Odporuju. „Počkám tu s vámi, dokud mi ta zatracená zpráva nepřijde.“ Přichází. „Ha, je tu!“ Revizor rezignovaně opakuje „Jděte!!!“. Jdu, s pocitem vítěze. Sushi - never more!
Ve středu jsem poprvé v životě šla na sushi. Představa -hnusná řasa, lepivá rejže a syrová ryba, mňamka tak pro Gluma. Všichni si objednali maki sushi a dostali šest minirolek. Já jdu do temaki - podle fotky a popisu kornoutků plněných tím bordelem. Na stole mi přistává asi 10centimetrová megarolka. Eh? Co s tím? Statečně se zakousnu a... Tohle fakt ne, vždyť je to absolutně bez chuti. Wasabi pálí, sójovka je sójovka a bylinky voní jak Podravka, jiné dochucovadlo není. Zkoušela jsem to, vážně, ale sushi požitkář ze mě nebude. Servírka se mi ještě vysmívá, bylo to tam vyobrazeno. I to pětikorunové dýško bylo moc!
Ale hlavní zážitek byl jen jeden - večer, sama doma, s ostatníma ženskýma probíráme „svoje“ věci. V koupelně se mi válí samoopalovací krém. Být krásná = být opálená. Pokušení je hrozná věc, kór pro takovou běluhu (po dvou týdnech od moře bílá, marnost nad marnost). Moře nefunguje, do solária bych nevlezla. Ale ten krém! Člověk se namaže a za pár hodin je hnědej, učiněný zázrak, no neberte to. Vykoupat a napatlat se. Super, to bychom měli.
Ráno, to děsivé ráno. Flekaté nohy, flekaté břicho, prsa, ruce dobrý. Plížím se do koupelny, ale stejně se tomu nevyhnu: „Jéé, ty máš hezký opálení!“ Proč? Za co? Co jsem komu? Proč ten minulej fungoval? Večer drhnu fleky, aspoň na lýtkách pouští. Takovej pitomej nápad!!! Od kamarádky jsem si vysloužila přezdívku „odstrašující případ“ a věnovala mi celý návod na sebeopalování, heč.
Příště, příště budeme chytřejší!
O autorovi| Petra Doubková, http://petulka.bigbloger.lidovky.cz/
