nutí fokoláre (název pochází z italštiny a označuje krb či ohniště) je především součástí snah o duchovní revitalizaci a obrodu katolické církve od druhé poloviny minulého století. Představuje jeden ze segmentů duchovních hnutí uvnitř katolické církve, jako jsou například Cursillo, Katolická charismatická obnova, Comunione e Liberazione ad., etablovaných většinou po druhé světové válce. Vznik těchto uskupení se stal součástí širšího obrodného proudu, který se v evropském katolicismu prosazoval již na počátku 20. století a usiloval o reformy, jež by církev vyvedly z mentálního ghetta a otevřely ji vůči potřebám okolního světa. Primárním cílem je však rozvoj a formování duchovního života členů a příznivců, již se potom nezřídka angažují i v různých sférách společenských aktivit.
K rozvoji nových církevních hnutí přispěla i skutečnost, že bezprostředně po ohlášených reformách Druhého vatikánského koncilu došlo ke krizi tradičních forem sdružování křesťanů a jejich teologického aparátu, který dostatečně nereflektoval proměny moderní společnosti a její problémy. Fakt, že se do nich zapojili ve velké míře laici, zase souvisel s prudkým úbytkem kněží v posledních padesáti letech. Tato hnutí se soustřeďují na různé aspekty spirituálního života (například katechezi, modlitbu) a reprezentují i relativně široký konglomerát idejí. Z Itálie do světa Tato duchovní atmosféra se promítala také do utváření Hnutí fokoláre, které je výrazně spojeno především s osobou zakladatelky, s Chiarou Lubichovou (1920-2008). Ta se v rodném Tridentu zasvětila 7. prosince 1943 Bohu a toto datum se považuje za zrod Hnutí fokoláre. Brzy se kolem ní soustředily skupiny věřících i sympatizantů, bez ohledu na sociální anebo stavovský původ. Základ její duchovní zkušenosti, ovlivněný zkušeností druhé světové války, spočíval mimo jiné v šíření jednoty mezi lidmi a národy a v prohlubování života podle evangelia. Od počátku se vymykalo zažitým představám běžného církevního života a vyvolávalo tak odpor tradicionalistických náboženských kruhů. Teprve po složitém schvalovacím procesu přišel na konci 50. let souhlas z nejvyšších míst v katolické církvi. Poté se hnutí šířilo také mimo Itálii do Evropy i na další kontinenty (dnes působí ve 182 zemích světa a hlásí se k němu kolem dvou milionů lidí).
Charakteristickým rysem fokolarínské spirituality je snaha o dialog. Snaha překonávat rozdíly vedla i k prvním setkáním s nekatolíky, anglikány a reformovanými církvemi. Sama Lubichová sehrála na konci 60. let z pověření papeže Pavla VI. významnou roli při obnovení vztahů mezi katolicismem a pravoslavím. Zhruba ve stejné době se začaly rozvíjet i kontakty s jinými náboženstvími, například s židovstvím, japonským buddhismem a s hinduismem. V polovině 90. let navázalo hnutí také vztahy s představiteli amerických muslimů. Za svou angažovanost v mezináboženském sbližování získala Chiara Lubichová již v roce 1977 prestižní Templetonovu cenu.
K fokolarínským aktivitám se řadí také zájem o společenské problémy, reflektovaný z náboženského pohledu. Členové hnutí se zapojili do akcí směřujících k pomoci třetímu světu (zejména v Africe) a vytváření ekonomicko-sociálních projektů založených na sociálním učení církve. V poslední době konají také semináře věnované duchovním a teologickým reflexím vývoje současné kultury, politiky či vědy. Ve spolupráci s ostatními církevními hnutími participovali fokolaríni také na organizaci setkání ve Stuttgartu v roce 2004 a 2007, jež se věnovalo přínosu křesťanů k procesu sjednocení Evropy.
Ekumenická otevřenost hnutí je někdy kriticky hodnocena konzervativními kruhy. Liberálněji orientované skupiny uvnitř katolické církve poukazují také na teologickou mělkost a současně silnou loajalitu vůči církevní autoritě.
Neunikli ani pozornosti StB Ideje tohoto církevního hnutí se rozšířily v době pražského jara také do Československa, kde tato společenství zároveň s dalšími skupinami (bytové a studijní semináře, společenství křesťanské mládeže či tajná řeholní společenství) tvořila relativně početnou součást neoficiální církve. Tato aktivita neušla ani pozornosti Státní bezpečnosti, která se zaměřila mimo jiné na sledování některých duchovních, činných v okruhu tohoto hnutí. Ze spisů StB vyplývá, že na aktivitách Hnutí fokoláre vadila režimu zejména úspěšná snaha provádět apoštolát mezi lidmi všech věkových kategorií. Někteří lidé formovaní touto spiritualitou se pak zapojili, stejně jako příslušníci jiných duchovních formací, po roce 1989 také do církevního a veřejného života.
O autorovi| Jaroslav Šebek historik a publicista
