Tržní přizpůsobovací reakce, kterou dnes prožíváme (a které se říká recese či krize), si svou cestu dříve či později najde. Vše tak trochu připomíná rozvodněnou řeku, proti níž vlády staví hráze z pytlů s pískem v podobě různých stimulačních balíčků.
Smysluplnější aktivitou je určitě sledovat, jakým způsobem krize „pracuje“, v kterých oborech, jak rychle a jak hluboko ekonomiku zasáhne. Logicky pak následuje úvaha, zda lze vystopovat principiální podobnosti s vývojem v minulosti. Na otázku, jaké konkrétní obory a segmenty ekonomiky budou současnou recesí ve výsledku nejvíc zasaženy, pochopitelně neexistuje jednoznačná odpověď - tu budeme moci poskytnout až zpětně.
Co nám tedy říkají minulé zkušenosti a ekonomická teorie? Nikoliv náhodou budou pravděpodobně patřit mezi nejpostiženější odvětví stavebnictví a automobilový průmysl, resp. odvětví vyrábějící zboží dlouhodobé spotřeby (zjednodušeně řečeno dražší položky rodinného rozpočtu). Vysvětlení je překvapivě jednoduché - vysoké procento bytů i automobilů (či dalších věcí, které si kupujeme za vyšší cenu na delší dobu) není pořizováno z prostředků, kterými kupující momentálně disponují, a tudíž se při jejich pořizování zadluží u komerčních institucí. Takové nákupy jsou tudíž prvními, které spotřebitel omezí.
To, co sledujeme na číslech o poklesu výroby v průmyslu i jinde (např. výkupní ceny v zemědělství), není nic jiného než vyrovnávání nabídky a poptávky. Je třeba mít na paměti, že tržní ekonomika je z definice dynamickým prostředím reagujícím na bezpočet nejrůznějších a mnohdy i po dlouhou dobu obtížně postřehnutelných vlivů. Právě díky této své schopnosti pružně reagovat se v historickém soupeření, ať už s feudalismem či se socialismem, opakovaně ukázal kapitalismus jako nejlepší, byť nikoliv dokonalý, dosud známý a reálně fungující model ekonomického uspořádání společnosti.
Dynamický však také znamená nejistý co do možného vývoje v budoucnosti. Rostoucí nezaměstnanost - a vůbec si nedělejme iluze, že bylo dosaženo jejího vrcholu -ukazuje, že o produkci některých výrob není zájem, a je víc než jisté, že rostoucí mezinárodní konkurence a změna priorit spotřebitelů odkáže některé podniky na stránky učebnic hospodářských dějin. To určitě není pro nemalý počet lidí příjemná věc, ale je to proces, s nímž nelze dělat nic bez vynaložení prostředků, které se dají mnohem účelněji použít jinde (třeba na nadstandardní pomoc propouštěným atd.).
Stupidní šrotovné Ukázkovým příkladem zásadní restrukturalizace je Japonsko, které bylo do konce šedesátých let expandující ekonomikou založenou zejména na těžkém strojírenství a chemickém průmyslu. Poté, co stouply ceny základních energetických vstupů (období tzv. prvního ropného šoku), přišla mimořádně rychlá strukturální reakce a již od druhé poloviny 70. let bylo Japonsko ekonomikou dominující v surovinově nenáročných oborech nejmodernějšího průmyslu.
Učebnicový a nám mnohem bližší příklad nabízí i česká ekonomika z doby počátku transformace. Naše ekonomika zvládla nesrovnatelně obtížnější období, než které nyní prožíváme. A právě tehdejší strukturální přizpůsobení vytvořilo podmínky pro zatím nejúspěšnější období v historii samostatné české a československé ekonomiky.
Je prakticky jisté, že mnohé tradiční podniky a třeba i celá odvětví dnešní recesi nepřežijí nebo ji nepřežijí v té podobě, v jaké je počátek krize zastihl. Expanze některých odvětví byla navíc uměle přiživována na základě politických rozhodnutí a nynější vývoj je návratem k „normálu“.
Nejen u nás automobilky profitovaly z investičních pobídek, daňových výjimek a dalších opatření, stejně jako hospodářství obecně z růstu podpořeného nepřirozeně nízkými úrokovými sazbami. Pokračování v podobném duchu (např. v podobě šrotovného) je politickým rozhodnutím z kapitoly těch nejstupidnějších, které všichni draze a několikrát zaplatíme, doslova i přeneseně.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Ladislav Tajovský, pedagog VŠE v Praze
