Mnichov zůstává bezesporu nejtragičtějším výročím československých dějin.
Nejdříve dvě malá upřesnění. Osobně se domnívám, že pro Edvarda Beneše „mnichovské trauma“ neznamenalo jen vítězství Henleina a Hitlera, nýbrž daleko silněji zoufalství nad zradou Francie a šok nad zákeřností polského ultimáta, ve kterém ministr zahraničí Beck kladl tvrdší podmínky nežli Hitler! Viníkem této situace byl však do jisté míry Beneš, který neustále odkládal vyrovnání s Polskem v těšínské otázce, a to navzdory tomu, že naše armáda měla zájem na polském spojenectví jako na jediné rozumné kombinaci proti německému obklíčení.
Za druhé, mnichovská dohoda nebyla nadiktovaná bez československé účasti až 30. září 1938. Diktát byl přijat v podstatě deset dní předtím. V Mnichově byla dohodnuta jen určitá modalita, pokud jde o postupné vyklizování československého pohraničí na čtyři etapy. Původní plán britského ministerského předsedy Arthura Nevillea Chamberlaina o předání území s více než 50 procenty německy mluvících občanů byl Adolfem Hitlerem akceptován 15. září v Berchtesgadenu. Československá vláda jej sice nejprve ústy Edvarda Beneše 19. září odmítla, ale po noční intervenci anglického a francouzského vyslance 21.-22. září akceptovala. Spokojený Chamberlain se vydal 22. září za Hitlerem, tentokráte do Bad Godesbergu, aby mu oznámil, že Beneš ustoupil. Nevypočitatelný Hitler však Chamberlainův plán odmítl jako nedostatečný. Řádění československé soldatesky prý dosáhlo v Sudetech maxima a on nevidí jiné řešení, nežli vzít německé soukmenovce pod vojenskou ochranu říše. To znamená válku ve středu Evropy každým dnem a tím i válku celoevropskou vzhledem k závazkům Francie. Chamberlain se snažil Hitlera obměkčit. Bezvýsledně. Vrací se do Londýna a po poradě s francouzskými kolegy doporučuje anglická vláda Benešovi provést všeobecnou mobilizaci. Francie povolává záložníky, taktéž činí Royal Navy.
Válka za optimálních podmínek Po dobu pěti nocí a čtyř dnů stojíme na prahu války, a to války za optimálních podmínek pro Beneše, jaké nikdy před tím neexistovaly. Zdá se, že jeho osobní ponížení po přijetí nočního ultimáta je na čas zapomenuto; národní katastrofa, kterou by si vyžádal odstup pohraničí, je rázem odvrácena. Navíc má za sebou Západ, Poláci ještě nepředložili své ultimátum a iluzorní sovětská pomoc čeká v záloze.
Faktor sovětské vojenské pomoci byl psychologicky - prakticky byl přinejmenším sporný - nesmírně důležitý pro morálku armády, důležitější v daném okamžiku nežli pomoc francouzská. Stačí se podívat do kterýchkoliv tehdejších novin či se zeptat tehdejších vojáků. Příslib sovětské vojenské pomoci plnil v tomto případě stejnou funkci jako plní dnes příslib americké pomoci Gruzii.
Zatímco Hitler je rozezlen nad nepodařeným povstáním sudetských Němců, které zhatilo jeho revoluční sen rozbít versailleský systém střední Evropy hromadným povstáním menšin, zůstává Beneš optimistický. Je to paradoxní, ale dle svědectví jeho nejbližších spolupracovníků, včetně manželky, ho ještě nikdo neviděl tak šťastného... Ano, v očekávání brzké války - ale ne za jakýchkoliv podmínek!
Tři varianty Beneš měl v podstatě tři zásadní volby, jak řešit krizi roku 1938: buď plebiscitem, válkou anebo přímým transferem obyvatelstva (s územím nebo bez). Po celé údobí krize využívá Beneš do krajnosti své diplomatické schopnosti a svou politickou zkušenost, aby se vyhnul plebiscitu, jehož provedení pod mezinárodní kontrolou, jak se právem obával, by vedlo k urychlenému rozpadu ČSR. Nešlo jen o ostatní menšiny, nýbrž především o Slováky. Zde je oprávněná otázka, proč se demokratický politik obával tak fundamentální demokratické metody, jakou je plebiscit. Odpověď je nasnadě. Jako znalec historie a mezinárodní situace Beneš věděl, že po nástupu nacismu se plebiscit stal nástrojem v rukou demagogů, kteří dokázali využít a zneužít sociální i politickou nespokojenost poražených Němců uvnitř i mimo území říše k demonstrativním plebiscitům, které končily odevzdáním hlasů vysoko nad 90 procent v Hitlerův prospěch.
Pokračování na straně II
Kruté zářijové dny
Dokončení ze strany I
Mezi 23. a 28. zářím byl Beneš podle nás připraven přijmout válečné řešení. Tato „šťastná“ kombinace ale podlehla silnějšímu mezinárodnímu trendu, který známe pod termínem appeasement (usmiřování). Pod diktátem čtyř velmocí, pod hrozbou přímé německé a polské invaze, za podmínek neurčité sovětské pomoci, která navíc neměla zaručený vojenský koridor přesunu a představovala pro střední Evropu obrovské politické riziko, se Beneš rozhodl přijmout transfer sudetského obyvatelstva i s územím (jeho těžká porážka vzhledem ke koncepci ČSR), ale bez plebiscitu (jeho malé a dočasné vítězství).
Muž bez charismatu musel mít vždy pravdu Soud historie musí být vůči Benešově historické roli objektivní. Ocenit jeho obrovské schopnosti, píli a energii na jedné straně, ale i jeho manipulativní a tím omezené chápání demokracie na straně druhé. Nestrpěl vedle sebe jinou koncepci nežli svoji. Nikdy nepracoval v parlamentě jako opoziční politik. Musel mít vždycky pravdu. Neměl charisma ani šarm. Byl spíš typem pedantského profesora nežli strhujícím táborovým řečníkem. Rozhodně nebylo možné žádat od něho, aby sehrál nadlidskou úlohu patrona celé antinacistické fronty, jak ho k tomu vyzval telegramem Bertold Brecht: „Kämpfen Sie und die Schwankenden werden mitkämpfen!“ (Bojujte a ti váhající se přidají!) Ne, ČSR nebyla Španělsko. Demokrat Beneš rozhodně nechtěl sám pozvat Sověty do střední Evropy v roce 1938 - to by se Západ k němu navždy obrátil zády.
Od září 1938 byl Beneš předurčen k tomu, aby se stal Hitlerovým antagonistou. Hitler ho sám do té role vpravil ve své agresivní řeči z 26. září. Když Beneše o půl roku později navštívil v jeho americkém exilu Thomas Mann, v den kdy Hitler okupoval Prahu, a nadhodil otázku společného postupu proti fašismu pod Benešovým vedením, bylo mu zřejmé, že Benešovi se nedostávalo nezbytné tvrdosti a smělosti, které tato role vyžadovala. Thomas Mann, nejvýznamnější německý spisovatel a antinacista, žijící v emigraci jako Hitlerův odpůrce, byl od roku 1937 československým občanem.
Jestliže se za první světové války Masarykovi a Benešovi podařilo osobně přesvědčit státníky Francie, Anglie a USA, že sebeurčení malých národů Evropy je totožné s principy demokracie, že by za tento ideál měli bojovat, a skutečně dosáhli toho, že to bylo přijato za jeden z hlavních válečných cílů, Beneš se rozhodl za druhé světové války nastoupit jinou cestu. Musel uznat, že řada malých národů včetně Slováků dosáhla sebeurčení rychleji pomocí fašistických nežli demokratických hesel. Natrvalo zasažen mnichovským traumatem se Beneš rozhodl, že s pomocí sovětského Ruska postaví navěky trvalou hráz německé rozpínavosti ve střední Evropě. Druhý německý pokus o světovládu skončil zničením německého geopolitického prostoru a rozšířením ruského o střední Evropu.
Vnitropoliticky to znamenalo zahájit demontáž liberální demokracie, která se po dvaceti letech trvání republiky neosvědčila. Beneš se pokouší o jakýsi český národní socialismus v rámci etnicky homogenního státu s vyloučením menšin. Uvažoval například o vystěhování nejen Němců a Maďarů, ale i Poláků, navíc s panslavistickou příchutí a jednoznačnou orientací na Moskvu. K této ideologii se Beneš propracovával během války, kdy sám sebe přesvědčil, že stalinský totalitní systém se bude přetvářet v jakousi mírnější diktaturu v důsledku společného boje se západními Spojenci proti fašismu.
Svou geopolitickou reorientaci Beneš započal už během první návštěvy v Moskvě roku 1935 a napevno ji dovršil po mnichovském šoku. Následovaly dvě další cesty do Moskvy v letech 1943 a 1945. Tato rozhodnutí byla naprosto racionální a „vědecky“ (jak sám rád zdůrazňoval) promyšlená. Vyčítat mu, že neprohlédl včas Stalina, by bylo nejen urážkou jeho inteligence, ale i nepochopením Benešova světonázoru. To nemělo nic společného s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem v posledních měsících života. Únor 1948 byl konečným signálem určeným těm, kteří snad ještě měli iluze - nikoli nečekaná zkouška sil kdo s koho. Beneš nechtěl a v té době už ani neměl sil zvrátit kurz.
***
Po dobu pěti nocí a čtyř dnů stojíme na prahu války, a to za optimálních podmínek pro Beneše.
Dohoda uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií v Mnichově 29. září 1938 Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení. 1. Vyklizení začne 1. října. 2. Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, že se vyklizení území provede do 10. října, a to bez zničení jakýchkoli existujících zařízení, a že je československá vláda odpovědná za to, že se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení. 3. Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa. 4. Etapovité obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části území, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III 3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října. 5. Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichž se má konat plebiscit. Tato území obsadí až do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týž výbor stanoví modality, za nichž se plebiscit provede, přičemž je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněž den konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější než konec listopadu. 6. Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu. 7. Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamžiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví německo-československý výbor, uváží postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jež z této výměny vyplynou. 8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téže lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty. Mnichov 29. září 1938 Adolf Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain
O autorovi| MILAN HAUNER, Autor (* 1940) absolvoval FF UK a St. John's College v Cambridgi. Působí na univerzitě ve Wisconsinu. Loni v nakladatelství Academia vydal třísvazkovou kritickou rekonstrukci Benešových Pamětí 1938-45.
