Cormaca McCarthyho a vydalo překlad jeho nejlepšího románu, historické fresky Krvavý poledník.
Tahle země není pro starý a Cesta - dva nedávno česky vydané romány Cormaca McCarthyho (* 1933) vzbudily zaslouženou pozornost. Nakladatelství Argo však již před lety uveřejnilo dva díly hraničářské trilogie - Všichni krásní koně a Hranice -, v nichž se americký prozaik pokoušel o jistou variaci na žánr westernu. Stejné téma má i Krvavý poledník (1985), patrně autorova vůbec nejlepší kniha, která byla česky publikována nyní.
Bez nadsázky lze říct, že vydání Krvavého poledníku je jednou z literárních událostí roku. V románu se působivě snoubí snad všechna témata, jimž se Cormac McCarthy během své literární dráhy věnoval, navíc se příběh, inspirovaný skutečnými událostmi, dotýká velice problematické kapitoly americké historie - jak v obsáhlém a detailním doslovu popisuje Marcel Arbeit, asi největší český znalec díla Cormaca McCarthyho.
Americká hranice Hranice je silným motivem snad všech knih Cormaca McCarthyho. A jedním dechem je třeba dodat, že to je téma výsostně americké. Hranice není jen geografická, ale - zejména v americkém případě - se stala čímsi mytickým. A právě mytičností toto téma zapadá do prozaické mozaiky Cormaca McCarthyho, která místy nabývá až archetypálních rysů. Jako by se autor pokoušel napsat příběh vymykající se dobru a zlu, jako by ho historické jednotlivosti nezajímaly, nýbrž se snažil zachytit cosi hlubšího, podstatnějšího. To cítíme z jeho raných próz a ještě silněji pak z Krvavého poledníku. Kolonizace amerického západu nebyla určitě nic hezkého. Přesto dala vzniknout celému jednomu žánru, totiž westernu. Westernové rodokapsy začal už v 60. letech 19. století vydávat Erastus Beadle a podle odhadů literárních historiků se mu podařilo prodat během několika let neuvěřitelných pět milionů výtisků. Hrdinové těchto příběhů byli - pravda, dosti povrchně -ztotožňováni s heroji dávných mýtů, nicméně jedno zde chybělo, totiž rozměr krajiny. Skutečný mýtus hranice - jak jej oživuje Cormac McCarthy - musí totiž zároveň počítat s krajinou, jež je sice krásná, ale zároveň cizí, nebezpečná, hrozivá.
Stoupenci historika Fredericka Jacksona Turnera a jeho „hraničárské školy“ tvrdili, že expanze na západ vtiskla Američanům jejich pojetí svobody, stručně řečeno, dala jim vše, co utvářelo americký národ. Kritikové tohoto přístupu - zejména z řady politicky korektních a akademicky etablovaných historiků - si naopak masochisticky sypali popel na hlavu a z někdejších hrdinů dělali největší padouchy.
Oblíbené úsloví o „pravdě někde uprostřed“ by svádělo charakterizovat takto i Krvavý poledník. Jenže nic by nebylo tomuto úchvatnému textu vzdálenější. Cormac McCarthy jako by chtěl vykročit někam jinam, za tyto dva protikladné postoje. Stejně jako v dalších knihách i zde zavádí čtenáře mimo dobro a zlo. Zla a násilí je v románu požehnaně, nicméně účelem bestiálních scén rozhodně není odsoudit ty, kteří zlo páchají. Postavy i situace, v nichž se ocitly, se jakémukoli jednoduchému morálnímu úsudku vzpírají.
„Kluk“ a ti druzí Jedním z poznávacích znaků westernu je silná zápletka. Zvláštní variace na tento žánr v podání Cormaca McCarthyho však čtenáři silnou dějovou linku nedopřeje. Namísto ní mu autor nabídne strhující popisy krajiny, lyrické pasáže, metafyzické meditace a též řadu drobných epizod, v nichž sledujeme osudy protagonisty románu, chlapce označovaného prostě „kluk“.
Práci na knize údajně předcházelo rozsáhlé bádání. Cormac McCarthy se odstěhoval do El Pasa, kde nakonec žil až donedávna, naučil se španělsky, studoval historii americko-mexické hranice, četl staré rodokapsy i historické knihy - významným pramenem mu byla zejména kniha Mé vyznání Samuela Chamberlaina. Výsledkem tohoto eklektického studia je právě Krvavý poledník, román vycházející ze skutečných událostí z poloviny 19. století, kdy úřady ve snaze kolonizovat americký jihozápad platily za indiánské skalpy. Této poptávky častokrát využívali dobrodruzi a vrazi, kteří se objevují i v románu.
Čtrnáctiletý chlapec se přidá k bandě dobrodruhů a s ní se potlouká po krásné, leč zároveň zrádné přírodě. Jejich cesta nemá cíl ani smysl - jsou jako divá zvěř. Tu a tam někoho zabijí, mrtvolám odříznou z hlavy skalp, ten smění za peníze a pokračují dál. Na příkladu Glantonovy tlupy, jejímž členem se kluk stane, ukazuje Cormac McCarthy spirálu násilí, které se nakonec obrací proti původci.
Místní politici se domnívali, že vypsáním odměn za indiánské skalpy ochrání území před nájezdy rebelujících kmenů, a Glanton se skutečně původně střetává s těmito indiány. Nicméně pro něj i soudce Holdena se postupně násilí stává drogou, a nakonec vraždí všechny, kteří jim přijdou do cesty, včetně nebohých mexických vesničanů, jež měli původně chránit...
Hranice jsou na periferii zájmu, nicméně zároveň představují místo, kde se často rodí smysl, a to ve vztahu k centru. V tradičním mýtu hranice - mimochodem jednom z mála, jež americká kultura má - znamenala smrt na hranici oběť přinášenou pro ty, kteří žijí ve vzdáleném a bezpečném centru. Cormac McCarthy tento mýtus sleduje, nicméně důsledně ho zbavuje jakéhokoliv hodnotového ukotvení.
Násilí, jehož jsme svědky, nemá žádnou logiku, žádný smysl, a lyrizující popis tuto absenci smyslu ještě zdůrazňuje. Místy má čtenář dojem, že sleduje přírodovědný dokument: postavy jako by vyrůstaly z krajiny, která je uhrančivá svou krásou a děsivá svou nehostinností; jako by byly hnány nějakou nelidskou silou do dalšího vraždění a pustošení, nehledě na riziko, které přináší taková činnost pro ně samé.
Zachyť a znič O to překvapivěji působí prvky vysoké kultury, jimiž je román prostoupen. Najdeme tu ozvuky literární tradice sahající přinejmenším do středověku. To, čím prochází kluk, totiž není nepodobné Dantovu Peklu, ovšem jeho průvodcem není básník Vergilius, nýbrž polyglot Holden, nejimpozantnější postava, jakou kdy Cormac McCarthy vytvořil.
Holden je pronikavě inteligentní, velice vzdělaný i prakticky zdatný - mluví několika jazyky, ale dokáže si poradit i s výrobou střelného prachu. Nicméně osvícený intelektuál to rozhodně není - ani veškeré znalosti totiž nedokážou z tohoto monstra udělat člověka, ba co víc, jeho vědomosti jsou tak obsáhlé, precizní a uvažování tak přísně logické, až hraničí s iracionalitou, jež se nakonec projevuje v Holdenově chování.
Právě soudce Holden ztělesňuje jistý mocenský přístup ke krajině, která nás obklopuje, k mnohosti v ní obsažené. Holden, člověk znalý chemie, biologie, geologie i historie, je posedlý reprezentací, jež v jeho případě znamená totální podmanění reprezentovaného objektu. A odtud pramení jeho touha po ničení - do svého notýsku si zakládá vylisované rostliny, popisuje různé fenomény, nicméně jakmile je objekt zachycen, je třeba ho zničit tak, aby jeho místo mohl zaujmout obraz vytvořený soudcem. Svět soudce Holdena postavený na bázi racionální reprezentace, anebo spíše simulace, je plný chaosu. Postrádá řád -stejně jako prostředí, v němž se obchoduje se skalpy.
Svět, který se Holden pokouší zachytit, není racionální; a stejně tak není racionální ani krajina, již se pokouší ovládnout úřady vyplácející odměnu za skalpy. Marnost své posedlosti si ke konci uvědomuje i soudce. Knihy lžou, každý text je fikce, obrazy mohou být falešné - v ten okamžik nám jako čtenářům dochází, že zde nejde o pravdu, ale o moc, jež je ze své podstaty brutální a nelidská.
***
KNIHA TÝDNE Krvavý poledník
Cormac McCarthy Přeložil Martin Svoboda. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2009. 391 strana.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
