Silné měny v současné době nejsou příliš v módě. Tak jako kdysi flanelové košile se zkrátka přestaly nosit. Mdlá domácí spotřeba obrací naděje vyspělých ekonomik směrem k slabším měnám a silnějším vývozům. Hlavním terčem mezinárodní kritiky zůstává Čína, která si od počátku krize držela kurz jüanu přikovaný na místě.
Japonská centrální banka zase ve snaze oslabit vlastní měnu tiskne jeny jako o život, Američané se k něčemu podobnému také chystají a Brazílie brzdí posilování reálu omezováním kapitálových toků. Boj o nejslabší měnu zkrátka běží naplno. Problémem je, že politicky laděný souboj je příliš živelný a zaniká v něm objektivní pohled na to, která z měn si skutečně zaslouží oslabit.
Není to tak hrozné Krásným příkladem je pláč Japonců nad pokračujícími zisky jenu. Ten sice vůči dolaru dosáhl na patnáctiletá maxima, a japonská vývozně orientovaná ekonomika tak na první pohled budí soucit. Pokud ale sledujeme kurz vůči širší skupině hlavních obchodních partnerů, obrázek se rychle mění. Japonská měna v takovém případě dosahuje pouze devítiletých maxim. Pro vývozce navíc není důležitý jenom tržní kurz, ale i rozdílný vývoj cenových hladin.
Pomalejší růst domácích cen totiž reálný kurz také oslabuje, protože relativně zlevňuje vývozy a zdražuje dovozy. V Japonsku přitom v posledních několika letech skoro nepřetržitě ceny padaly, zatímco například ve Spojených státech rostly v průměru o více než dvě procenta ročně. Pokud to zohledníme, jen v současné době dosahuje nanejvýše šestiletých maxim a japonské slzy v této optice trochu ztrácejí na lesku. Zvlášť když je dáte do kontrastu například s Brazílií, kde byla inflace ještě vyšší než ve Spojených státech, a reálný kurz tak nehledě na zhoršující se bilanci se zahraničím atakuje jedenáctiletá maxima.
Na druhé straně bitevního pole začíná být čím dál průstřelnější americká kritika podhodnoceného čínského jüanu. Čínské přebytky se zbytkem světa se smrskly z přibližně jedenácti procent HDP v roce 2007 na necelá čtyři procenta. Jüan je tak podle některých odhadů podhodnocený o pouhých pět procent, a není proto zdaleka tak velkým problémem jako před propuknutím krize nebo jak se před listopadovými volbami domnívají politici ve Spojených státech.
Bitka bez sudího Probíhající bitvy o nejslabší měnu proto zoufale potřebují moderátora, který by včas oddělil pocity politiků od faktů. Asi nejlepší předpoklady k tomu má Mezinárodní měnový fond, který by pro listopadové zasedání G20 mohl znesvářené politiky zásobit objektivními analýzami a doporučeními. V sázce není málo. Pokud selže mezinárodní koordinace, může souboj o nejslabší měnu přerůst v otevřenou obchodní válku, na kterou doplatí všichni.
***
Probíhající bitvy o nejslabší měnu zoufale potřebují moderátora, který by oddělil pocity politiků od faktů. Nejlepší předpoklady k tomu má Mezinárodní měnový fond.
O autorovi| JAN BUREŠ, hlavní ekonom Poštovní spořitelny
