Jsou to čtyři kluci, kteří se fotí s pivem v ruce, mají fotbalové účesy a hrají chytlavý rock. Nic víc a také nic míň. Příběh úspěchu Arctic Monkeys v sobě má něco ze starého rockového snu a zároveň v něm hraje velkou roli internet.
Uhrovatí kluci porážejí Robbieho Williamse
Po dvou singlech, které shodně dobyly vrchol britského žebříčku, startoval minulý týden na prvním místě nejprodávanějších alb i jejich debut Whatever People Say I Am, That's What I'm Not.
Prodalo se ho astronomických 370 tisíc kusů, což se dosud žádným nováčkům nepovedlo. Britští novináři se předháněli v superlativech, mladou kapelu srovnávali s Beatles i Oasis. Je třeba se vzrušovat?
Britský hudební tisk produkuje nové hvězdy s železnou pravidelností, hrdost na tradici britského roku velí periodikům jako New Musical Express všemi dostupnými prostředky podporovat mladé kapely s kytarami. Nástup Arctic Monkeys ale hravě překonává objevy posledních let, jako jsou Kaiser Chiefs nebo The Editors.
Například deník Guardian jim věnoval v týdnu, kdy vyšla deska, hned několik rozsáhlých (a bez výjimky oslavných) článků. Časopis New Musical Express pro změnu zařadil jejich čerstvě vydané album na páté místo v žebříčku Nejlepší britská deska všech dob. A to dokonce čtyři příčky před Revolver The Beatles.
Arctic Monkeys za svůj úspěch vděčí nejen podpoře tisku, ale také díky fanouškovské základně na internetových stránkách a fórech. Šeptanda, která se kolem nich rozvířila na webu, způsobila, že jejich první oficiálně vydaná nahrávka I Bet You Look Good On The Dancefloor loni v říjnu bez jakékoliv reklamy mohla porazit i singl Robbieho Williamse.
Arctic Monkeys se dali dohromady před třemi lety. Pilně koncertovali na severu Anglie a pomalu získávali posluchače, jimž rozdávali po koncertě svoje demonahrávky. Na počátku jejich opravdové slávy bylo několik písní ve formátu mp3, které její fanoušci umístili na web.
Hudebníci obvykle proti zveřejňování svých nahrávek protestují, Arctic Monkeys ale nebyli proti a jejich hudba se volně šířila po síti.
Výsledkem bylo, že ačkoliv skupina ještě nevydala ani singl, jejich fanoušci znali písně a na koncertech, od určité doby zcela vyprodaných, zpívali se zpěvákem všechny texty.
Když před dvěma týdny vyšla jejich debutová deska Whatever People Say I Am, That's What I'm Not, zmizela z pultů v nákladu, který zatím v historii britského hudebního průmyslu nikdo nedosáhl. Předchozím držitelem rekordu byla paradoxně skupina Hear'Say, která před čtyřmi lety vzešla z televizní reality show. Je to střídání stráží v britské hudbě?
Tak to vidí třeba deník The Guardian a Arctic Monkeys prohlašuje za počátek nového úsvitu britské hudby. Vždyť země, která je pyšná na své Beatles, Rolling Stones nebo Radiohead, mohla na konci loňského roku jen smutně přiznat, že nejprodávanějšími singly byly hit stvořený z mobilního vyzvánění Crazy Frog, nová verze desítky let staré písně Is This The Way (To Amarillo) nebo písnička vítěze pěvecké reality show X Factor.
Internet oázou svobody, nebo už ochočený marketingem?
Debutové album Arctic Monkeys vlastně není hudebně nijak výjimečné a ve srovnání s dalšími nadějemi britského rocku, jako jsou Guillemots nebo The Automatic, působí jako bezpečná volba pro posluchače.
Ale Arctic Monkeys nedělají hudbu pro hudební publicisty a mladou generaci nezajímá, co kde ukradli. Kapela v sobě snoubí zdravé sebevědomí pásků z dělnických čtvrtí, čím připomínají rané Oasis, bezprostředním vystupováním si získala srdce fanoušků stejně jako před dávnými časy Beatles a její hudba má stejně výrazný tah jako třeba Franz Ferdinand.
Úspěch Arctic Monkeys je tak náhlý, že se dá srovnávat jen s rockovými klučičími kapelami typu McFly, Busted nebo třeba punkerkou Avril Lavigne; ti všichni úspěšně balí teenagerskou rebelii do přijatelných klišé pod taktovkou nahrávací společnosti.
Arctic Monkeys potvrzují, že rozeznávat umělé marketingové produkty od autentických mladých hvězd začíná být čím dál těžší. Ve střízlivějších periodikách se objevují hlasy, které skupinu považují za výborně zakamuflovaný projekt nahrávací firmy Domino s úmyslem zaútočit na teenagerský trh. Konspiračním teoriím nahrává i například to, že skupina na desce nezveřejnila autory písní.
Arctic Monkeys nejsou první skupinou, která získala tisíce posluchačů pomocí internetu. Díky podobné šeptandě se svět dozvěděl o norské zpěvačce Annie nebo rapperce M. I. A., ale teprve případ Arctic Monkeys ukázal, že internet se stává nepřehlédnutelnou silou v marketingových kampaních i mainstreamových umělců.
Bezpochyby stojíme na rozcestí, kdy velké nahrávací firmy začnou vyvíjet strategie, jak ovládnout tento zatím neprobádaný prostor. Časy se mění. Žijeme ve světě, kde mít svoji stránku na portálu Myspace.com s odkazy na oblíbené skupiny je dnes pro teenagery stejně důležité, jako byl v 70. letech spínací špendlík v uchu nebo o dekádu později vlasy vyfoukané podle poslední módy.
Uhrovatí kluci porážejí Robbieho Williamse
Po dvou singlech, které shodně dobyly vrchol britského žebříčku, startoval minulý týden na prvním místě nejprodávanějších alb i jejich debut Whatever People Say I Am, That's What I'm Not.
Prodalo se ho astronomických 370 tisíc kusů, což se dosud žádným nováčkům nepovedlo. Britští novináři se předháněli v superlativech, mladou kapelu srovnávali s Beatles i Oasis. Je třeba se vzrušovat?
Britský hudební tisk produkuje nové hvězdy s železnou pravidelností, hrdost na tradici britského roku velí periodikům jako New Musical Express všemi dostupnými prostředky podporovat mladé kapely s kytarami. Nástup Arctic Monkeys ale hravě překonává objevy posledních let, jako jsou Kaiser Chiefs nebo The Editors.
Například deník Guardian jim věnoval v týdnu, kdy vyšla deska, hned několik rozsáhlých (a bez výjimky oslavných) článků. Časopis New Musical Express pro změnu zařadil jejich čerstvě vydané album na páté místo v žebříčku Nejlepší britská deska všech dob. A to dokonce čtyři příčky před Revolver The Beatles.
Arctic Monkeys za svůj úspěch vděčí nejen podpoře tisku, ale také díky fanouškovské základně na internetových stránkách a fórech. Šeptanda, která se kolem nich rozvířila na webu, způsobila, že jejich první oficiálně vydaná nahrávka I Bet You Look Good On The Dancefloor loni v říjnu bez jakékoliv reklamy mohla porazit i singl Robbieho Williamse.
Arctic Monkeys se dali dohromady před třemi lety. Pilně koncertovali na severu Anglie a pomalu získávali posluchače, jimž rozdávali po koncertě svoje demonahrávky. Na počátku jejich opravdové slávy bylo několik písní ve formátu mp3, které její fanoušci umístili na web.
Hudebníci obvykle proti zveřejňování svých nahrávek protestují, Arctic Monkeys ale nebyli proti a jejich hudba se volně šířila po síti.
Výsledkem bylo, že ačkoliv skupina ještě nevydala ani singl, jejich fanoušci znali písně a na koncertech, od určité doby zcela vyprodaných, zpívali se zpěvákem všechny texty.
Když před dvěma týdny vyšla jejich debutová deska Whatever People Say I Am, That's What I'm Not, zmizela z pultů v nákladu, který zatím v historii britského hudebního průmyslu nikdo nedosáhl. Předchozím držitelem rekordu byla paradoxně skupina Hear'Say, která před čtyřmi lety vzešla z televizní reality show. Je to střídání stráží v britské hudbě?
Tak to vidí třeba deník The Guardian a Arctic Monkeys prohlašuje za počátek nového úsvitu britské hudby. Vždyť země, která je pyšná na své Beatles, Rolling Stones nebo Radiohead, mohla na konci loňského roku jen smutně přiznat, že nejprodávanějšími singly byly hit stvořený z mobilního vyzvánění Crazy Frog, nová verze desítky let staré písně Is This The Way (To Amarillo) nebo písnička vítěze pěvecké reality show X Factor.
Internet oázou svobody, nebo už ochočený marketingem?
Debutové album Arctic Monkeys vlastně není hudebně nijak výjimečné a ve srovnání s dalšími nadějemi britského rocku, jako jsou Guillemots nebo The Automatic, působí jako bezpečná volba pro posluchače.
Ale Arctic Monkeys nedělají hudbu pro hudební publicisty a mladou generaci nezajímá, co kde ukradli. Kapela v sobě snoubí zdravé sebevědomí pásků z dělnických čtvrtí, čím připomínají rané Oasis, bezprostředním vystupováním si získala srdce fanoušků stejně jako před dávnými časy Beatles a její hudba má stejně výrazný tah jako třeba Franz Ferdinand.
Úspěch Arctic Monkeys je tak náhlý, že se dá srovnávat jen s rockovými klučičími kapelami typu McFly, Busted nebo třeba punkerkou Avril Lavigne; ti všichni úspěšně balí teenagerskou rebelii do přijatelných klišé pod taktovkou nahrávací společnosti.
Arctic Monkeys potvrzují, že rozeznávat umělé marketingové produkty od autentických mladých hvězd začíná být čím dál těžší. Ve střízlivějších periodikách se objevují hlasy, které skupinu považují za výborně zakamuflovaný projekt nahrávací firmy Domino s úmyslem zaútočit na teenagerský trh. Konspiračním teoriím nahrává i například to, že skupina na desce nezveřejnila autory písní.
Arctic Monkeys nejsou první skupinou, která získala tisíce posluchačů pomocí internetu. Díky podobné šeptandě se svět dozvěděl o norské zpěvačce Annie nebo rapperce M. I. A., ale teprve případ Arctic Monkeys ukázal, že internet se stává nepřehlédnutelnou silou v marketingových kampaních i mainstreamových umělců.
Bezpochyby stojíme na rozcestí, kdy velké nahrávací firmy začnou vyvíjet strategie, jak ovládnout tento zatím neprobádaný prostor. Časy se mění. Žijeme ve světě, kde mít svoji stránku na portálu Myspace.com s odkazy na oblíbené skupiny je dnes pro teenagery stejně důležité, jako byl v 70. letech spínací špendlík v uchu nebo o dekádu později vlasy vyfoukané podle poslední módy.
