Autoři Duše Paula Giamattiho: Měli jsme začátečnickou kliku

Váš film prý inspiroval sen o Woodym Allenovi...
Sophie Barthes (SB): Ano, před třemi lety se mi zdál sen, ve kterém jsem s Allenem seděla ve futuristické kanceláři. Kancelář vypadala jako ta z Allenova Spáče, kterého jsem ten týden viděla. Taky jsem v té době četla Jungovu Duši moderního člověka, v hlavě se mi to zkrátka propojilo. Oba jsme měli v rukou bílé krabice, ve kterých podle asistentů ležely naše extrahované duše. Allenova duše měla tvar zrnka cizrny a on z toho byl poněkud frustrovaný. Svoji duši jsem už neviděla: probudila jsem se a řekla Andrijovi, že bych z toho chtěla udělat film. Ten sen měl přesně ten druh humoru a absurdity, který mám na filmech ráda. Jsem hodně inspirovaná třeba právě raným Allenem, jeho snímky jako Spáč, Seber prachy a zmiz nebo Láska a smrt.

Dozvěděl se Allen o vašem snu?
SB: V prvních měsících práce na filmu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych ho obsadila Allena, ale pak mi došlo, že to není realistický nápad. I kdyby souhlasil, nakonec by ten film nejspíš režíroval sám. A pak jsem viděla snímky Můj svět a Bokovka, ve kterých mě uchvátil Paul Giamatti. Komik Jerry Lewis řekl, že základem každé komedie je muž v nesnázích. Giamatti působí právě takhle, jako utrápený chlápek, co má na bedrech starosti celého světa.

Jak jste ho s Andrijem oslovili?
SB: Potkali jsme ho na festivalu v Nantucketu. Můj scénář tam získal cenu a Giamatti shodou okolností předával cenu režiséru Bokovky Alexanderu Payneovi. Řekla jsem Paulovi o svém snu a jemu se to moc líbilo, protože si své sny už celé roky zapisuje a používá je jako inspiraci pro hereckou práci. Přečetl si scénář a plácl si s námi. Měli jsme zkrátka začátečnickou kliku. Kdybychom se nepotkali osobně, musela bych k němu šplhat po celém tom žebříku manažerů a agentů.

Jak jste ten počáteční nápad rozpracovávali a vytvořili kolem něj celý samostatný svět?
SB: První verzi scénáře jsem napsala během měsíce dvou, byla jsem plná inspirace. Pak jsem ho asi rok přepisovala, protože Giamatti ještě nebyl k dispozici, točil čtyři filmy za sebou. Měla jsem spoustu času své nápady rozvinout, producenti a Paul měli také svoje připomínky. Hodně mi pomohla účast ve filmařské "laboratoři" v rámci festivalu v Sundance. Myslím si, že když vycházíte ze snu, osvobodí to vaši představivost. Inspirovala jsem se také historkami o pašování kokainu, které jsem slýchala, když jsem žila v Kolumbii, a zprávami o kšeftování s lidskými orgány. Co se humoru týče, nasypali jsme s Andrijem do scénáře co nás napadlo a pak v hrubém sestřihu sledovali, co funguje a co radši vyhodíme. Vizuál je potom celý Andrije.

Andrij Parekh (AP): Nejtěžší bylo představit si, jak to vypadá "uvnitř" duše. Při přípravě jsem se inspiroval celými stohy fotek. Normálně příprava trvá tři čtyři týdny; já měl rok a půl, takže byla spousta času nasbírat materiál a nechat ho v sobě usadit.

Jak Sundance Lab funguje?
SB: Nejdřív dostanete k ruce poradce pro psaní scénáře. Já jich měla celkem snad třicet, měla jsem od nich ke konci úplně vymytý mozek. Důležitější pro mě byla část režisérská: nemám s režií moc zkušeností, točila jsem zatím jen krátké filmy. V Sundance máte k dispozici lidi a můžete si cvičit vedení herců, práci s kamerou... Je to velmi intenzivní, měsíc děláte 14 hodin denně. Když se pak člověk dostane ke skutečnému natáčení, je už na všechno připravený.

AP: Protože jsme měli tolik času na přípravu, na place jsme se potom cítili pevní v kramflecích. Nemuseli jsme hledat a experimentovat, to už jsme měli za sebou. Mohli jsme se soustředit na jasnou vizi.

Vypadá to, že jste rád připravený...
AP: Rád se připravím a při práci pak na všechno rád zapomenu. Je důležité všechno si dopředu promyslet, ale pak na to nebýt upnutý: při natáčení bývá nakonec stejně všechno jinak. Když točím, držím si v hlavě základní koncept, ale zůstávám otevřený novým možnostem.

Ve filmu padnou jména mnoha slavných herců, třeba Ala Pacina nebo Johnnyho Deppa. Museli jste je žádat o svolení?
SB: Jsou to veřejně známé postavy, snad nás za tohle nemůžou žalovat. V Los Angeles jsou všichni posedlí hvězdami a celebritami, prostě nás bavilo udělat si z toho legraci. Žádali jsme ale o svolení k použití Pacinovy fotky. Paul s ním spolupracoval na jedné hře, znal se s ním, tak to nebyl problém.

AP: Protože Paul ve filmu používá své vlastní jméno, hodně se s tím projektem ztotožnil a otevřel nám hodně dveří.

Ve filmu je vedle Pacina či Deppa ukázán jako herec spíše druhořadý. Jak to nesl?
SB: V pohodě, netrpí žádnými manýrami, je skromný.

AP: Sám o sobě jako o hollywoodském antihrdinovi vtipkuje.

SB: Není hvězda, nýbrž herec. A v tom je velký rozdíl. Dvacet let makal na divadle, má hodně zkušeností a široký rejstřík. Mnoho hollywoodských herců jsou prostě jen osobnosti s charizmatem. Ale mají tak velký herecký rozsah jako on? Paul je možná nejlepší herec své generace, hezké tvářičky se s ním nemůžou srovnávat.

AP: Ten rozdíl je obrovský. Herci se můžou stát hvězdami, ale opačně to moc neplatí. A Paul je herec.

Zkoušeli jste různé konce, nebo film vždy končil otevřeně?
SB: Takhle jsme to chtěli od začátku. Konec je tu od toho, aby si do něj diváci promítli, co chtějí. Měli jsme s ním v USA hodně potíží. Producenti tvrdili, že diváky neuspokojí. Řekla jsem jim, že jestli je chtějí uspokojit, ať jim koupí čokoládu. Náš film není produkt. Diváky respektujeme právě tím, že je necháme přemýšlet a nezalepíme jim hlavu odpověďmi na každou otázku. Ale Američané takhle bohužel neuvažují. Diskuse s diváky bývají v USA někdy těžké, protože vždycky někdo chce vědět, co ten konec znamená. Ale to jim přece nemůžeme říct, jinak bychom ten film zradili. Je to jako chodit na výstavy a vysvětlovat lidem, co ten který obraz znamená.

Jak je Duše Paula Giamattiho zatím přijímaná?
SB: Zatím jsme objeli festivaly v Sundance, Seattlu, Nantucketu a Los Angeles. Reakce byly skvělé, publikum se hodně smálo, diváci Paula milují. Byli jsme ale překvapení, že film brali jako komedii: myslela jsem, že bude působit mnohem víc melancholickým dojmem. Výtečné byly i recenze, zatím to tedy vypadá dobře. V USA máme premiéru 7. srpna, v ostatních zemích na podzim, většinou nás distribuují nezávislí distributoři.

V České republice to jsou Aerofilms, jste v dobrých rukou.
SB: Ano, viděla jsem jejich web, mají zajímavý výběr filmů. A publikum je u vás fantastické. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů jsou Formanovy Lásky jedné plavovlásky; teď zjišťuju, že lidé tu tenhle smysl pro humor opravdu mají! Mám k evropskému humoru mnohem blíž než k americkému, mám moc ráda například Kaurismäkiho.

Žijete v New Yorku. Uvažovali jste o přesunu do Hollywoodu, do filmařského epicentra?
SB: Ne, tam by nám doopravdy vytrhli duši z těla! Čas od času tam jet musím, ale nemám to tam ráda. V Los Angeles není nic skutečného, všechno je to jen sen a honění se za úspěchem, úplně jako v Lynchově Mulholland Drive. V New Yorku žijeme daleko radši.

AP: V Hollywoodu sídlí filmový průmysl, což znamená, že se tam vytvářejí produkty. V New Yorku se film stále ještě považuje za umění. A taky tam člověk není filmem obklopený na každém kroku, kdežto v Los Angeles na vás každý taxikář mává scénářem. V LA se filmy dějí ve velkém, ale my si je radši děláme v menším, zato po svém.