13. listopadu 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Snaž se být nejlepší ze všech, radili rodiče Buddymu Guyovi. Zařídil se podle toho

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna) | foto: Tomáš S. Polívka

Minulý čtvrtek v Praze vůbec poprvé koncertoval poslední stále aktivní pamětník vzniku a rozkvětu chicagského blues, kytarista Buddy Guy (82). Hudební legenda běžně rozhovory nedává. V případě LN udělala jedinou výjimku pro česká média.

Na začátku své hudební dráhy jste se osobně setkal a hrál s celou tehdejší špičkou první generace chicagských bluesmanů, jako byli Muddy Waters, Howlin’ Wolf nebo Willie Dixon. Který vám byl lidsky nejsympatičtější?
Všichni byli hodně sympatičtí. Byli tu přede mnou a já chtěl sedět a učit se od nich. Ta doba byla důležitá, blues bylo tehdy díky Chess Records na vrcholu a Chicago bylo hlavním městem blues. A já si spočítal, že jsem na tom nejlepším místě na světě.

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)
Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)

Od koho z nich jste se nejvíc naučil?
Abych byl úplně upřímný, naučil jsem se něco ještě předtím, než jsem odjel z Louisiany do Chicaga, při poslechu jejich desek. Ale chicagské blues do Louisiany nikdy nezavítalo. Byl tam Guitar Slim, Lightnin’Slim a další, kteří byli známí na Jihu, a pak se objevil B. B. King. To samozřejmě zásadně změnilo to, jak se tehdy hrálo. Jemu bych přičetl největší zásluhy na tom, jak vypadá hudba dnes, včetně všech těch stylů jako rock, beat, acid rock a tak dále. Měl to všechno v levačce. Všechny speciální efekty v ruce. Neměl žádné pedály na vytváření zvukových efektů. Má největší zásluhy ze všech.

Když jste v Chicagu začal pracovat pro Chess Records, jeho hledačem talentů, producentem a skladatelem byl Willie Dixon. Jak silné bylo jeho slovo?
Willie byl hodně mazaný. Na písničkách od Muddyho Waterse, ode mě nebo od Howlin’ Wolfa chtěl mít vždycky nějakou zásluhu. Chess na jeho slovo dali. Když řekl, že to je dobré, a dobré to být vždycky nemuselo, vzali to. A Willie si na tom ohřál polívčičku. A byla to třeba písnička Muddyho Waterse, jejíž text ale Muddy někdy dávno slyšel od jiného bluesmana. To se mi stává taky. Třeba můj producent mi říká: Včera v noci sis něco notoval, od koho to bylo? A já povídám, že netuším, že jsem to nejspíš někde někdy zaslechl, V tehdejší době vám ale takovou věc vzali jako vaši, nikdo neměl zájem, aby byl uveden původní autor. No a Williemu došlo, že když před něj položíte popsaný list, tak aspoň kousek z něj bude patřit jemu.

Mnoho let jste tvořil dvojici s harmonikářem Juniorem Wellsem. Jak jste se sešli a co vás drželo tak dlouho pohromadě?
Hrál jsem takhle s celou řadou hudebníků, nejen s Juniorem. Junior měl často problémy s kapelou. Představte si, že Junior má před vystoupením a bubeník ho nějak naštve. Junior mu klidně dá v tu chvíli padáka, třeba hodinu před představením. „Proč ho nevyrazíš zítra? Čekaj na vás lidi!“ povídám mu. Junior hrál docela dlouho už před naším spojením a já ho znal jako takovéhleho pruďase. Měli jsme manažera, to byl právník, a já mu říkám: „Když nás dáš dohromady, tak ho zvládnu, protože mě bude poslouchat! Žádné jiné spoluhráče nebude...“ Znal jsem hodně slavnějších muzikantů a ti taky spoluhráče nesnášeli. Do šatny nesmí, do ložnice nesmí… Já tyhle zákazy nedávám. B. B. King nebo Albert King to měli se svými muzikanty podobně. Pojďte ke mně do šatny, bez problémů, patříme k sobě. Když spolupracujeme, budeš součástí mého já.

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)

Jimmy Page z Led Zeppelin vzpomíná na evropské turné American Folk Blues Festival a jeho nahrávku na desce z poloviny 60. let, kde podle něj byla vaše hra „absolutní zjevení“. A to turné a deska prý zásadně ovlivnily celou britskou hudební scénu. Vzpomínáte si na to turné?
Bylo to pro mě tehdy vzrušující, ale zároveň jsem si říkal, že nejsem dost dobrý na to, abych tam vystupoval se všemi těmi velikány. Bylo to jako teď. U vás dnes hraju poprvé. Povídám to své kapele a říkám jim, že se budu snažit, abych vykouzlil lidem na tváři úsměv. Úsměv je důležitý, protože po celém světě je hodně lidí naštvaných a ani netuší proč. Když zahraju na kytaru a uvidím ty úsměvy, tak mě hned napadne: Vidíte – a už nejste naštvaní! Takhle jsem to viděl tehdy a takhle to vidím i teď! Na American Folk Blues Festivalu, kde vystupovali John Lee Hooker a Big Mama Thornton, jsem pořád koukal na diváky, jak se usmívají, když hraju. A taky je zajímavé, jak v různých zemích publikum reaguje jinak. V Americe lidé ječí: „Jedeme! Nahlas!,“ ale třeba v Německu křiklouny tiší, že chtějí pořádně slyšet.

Tvrdí se, že Jimi Hendrix v některých svých slavných skladbách, například v Red House, Voodoo Chile nebo Manic Depression, přímo použil vaše postupy. Poznal jste to, když jste je poprvé slyšel?
Dokud o tom sám nemluvil, tak ne. Když posloucháte mou hru, slyšíte kus B. B. Kinga, kus Muddyho Waterse, kus T-Bonea Walkera, je tam všechno. V Louisianě máme jídlo, které se jmenuje gumbo. Je tam všechno, mořské plody, kuře, klobása, všechno, co chcete uvařit. A já hraju gumbo – někdy Muddy, někdy B. B., Wolf, někdy T-Bone. Když se budete snažit hrát úplně jako B. B. King, nikdy se vám to nepovede. Ale při tom snažení do toho dáte kousek sebe. Jsem rád, že se mi to podařilo. A Jimi Hendrix se pokoušel o to samé.

Každý mluví o vašem hraní na kytaru, ale mnoho zpěváků ovlivnil i váš zpěv. Učil jste se někdy zpívat?
Ne, to ne. Poslouchal jsem, jak zpívá Bobby Bland, B. B. King nebo z žen Aretha Franklinová a mnoho dalších. Musíte poslouchat a doufat, že se od nich něco přiučíte. Nikdy nenahradíte Muddyho Waterse nebo B. B. Kinga, ale můžete se co nejvíc snažit udržet živé to, co nám zanechali.

Je pro vás typická kytara Fender Stratocaster s puntíkatým designem. Ten jste vymyslel vy sám?
Jsem z pěti dětí. Byli jsme tři kluci a dvě sestry. Těsně předtím, než jsem odjel do Chicaga, moje maminka prodělala mrtvici. Slíbil jsem jí, že jednou z Chicaga přijedu puntíkatým cadillacem, ale věděl jsem, že jí lžu. Nikdy mě neviděla hrát na velkém pódiu, a když zemřela, tak jsem si vyčítal, že jsem jí lhal. A tak jsem si opatřil puntíkatou kytaru, to puntíkaté auto ne. Taky mám pár puntíkatých košil, které nosím při vystoupeních.

Na posledních albech máte většinou zajímavé hosty. Vybíráte je vy sám, nebo producent Tom Hambridge?
Někdy já, někdy producent. Podívejte, hrál jsem s celou řadou lidí, na sessions nebo na jejich deskách, známe se, jsme přátelé. Takže když nás napadne, že se na moje album někdo hodí, třeba jako teď na mé nové album Keith Richards nebo Jeff Beck, brnknu jim: Chtěl bych, abys mi zahrál v jedné věci. A oni odpovědí: Pošli mi to!

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)

Buddy Guy (8. 11. 2018, Praha, Lucerna)

Na novém albu hostuje v jedné skladbě Mick Jagger, a to jen na harmoniku. Nenapadlo ho, že by si i zazpíval?
Producent Tom mi říkal, že když Mick slyšel můj zpěv, tak řekl „Ne, to nezpívám, Buddyho hlas je na mě moc silný!“ Ale přitom bych od něj vzal cokoliv, jsou tak slavní! Nikdy nešlápnou vedle a vždycky mně připadá legrační, když někdo říká, že natočili špatnou desku! Jsme kamarádi, a když potřebují, pomůžu, a když potřebuju já, pomůžou zas oni.

Jak jste se vlastně s vaším dlouholetým producentem a spoluautorem mnoha písní Tomem Hambridgem seznámil?
Netušil jsem, že Tom je producent a bubeník, dali jsme se do řeči v našem autobuse, hrál přede mnou na šňůře… Moje máma někdy říkala věci, které byly hodně trefné, a jednou, to mi bylo asi devět let, jsem ji pozoroval, jak se češe doma před zrcadlem, a povídám jí, že je krásná. A ona na to: „Synku, to je všechno jen na povrchu.“ A Tom, když jsem s ním o tom mluvil, složil skladbu Skin Deep (Na povrchu). Pod kůží vypadáme všichni stejně. A to mi máma chtěla říct – krása je jen na povrchu. Dáte pryč kůži a máte jen kostru. Takové věci nikdy nezapomenu. A tady taky naše společná práce s Tomem začala.

Jak probíhá vaše společná tvorba? Přímo ve studiu?
Když máme písničku, Tom vezme kapelu do studia, kde ji nazkouší, a když je všechno hotové, dorazím já, popadnu kytaru a zahraju to. Takhle pracuju, alespoň co se týče hraní, musím přijít a rovnou to zahrát, bez přemýšlení, jestli to má být tak, nebo onak. Tak vydám ze sebe to nejlepší. Už rodiče mi říkali: „Až vylezeš dnes večer před lidi, nesnaž se být nejlepší ve městě. Snaž se být nejlepší ze všech, dokud jím opravdu nebudeš.“

Buddy Guy

- Narozen 30. 7. 1936 v Lettsworthu, stát Louisiana. Na kytaru hrál od dětství, v roce 1957 se vydal do Chicaga, kde se velmi rychle uchytil jako hudebník ve studiu patřícímu firmě Chess Records, jež měla na vývoj blues zásadní vliv.

- V roce 1965 vydal společně s harmonikářem Juniorem Wellsem album Hoodoo Man Blues, považované za jedno z nejlepších bluesových alb vůbec.

- Zásadní vliv Buddyho Guye na svoji hru přiznali například Jimi Hendrix, Jeff Beck, Jimmy Page nebo Keith Richards. Eric Clapton o něm prohlásil, že je nejlepším žijícím kytaristou. 

Spolupráce Martin Skřivan, Ondřej Bezr
Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Advantage Consulting, s.r.o.
INŽENÝR PRO VÝROBNÍ SPOLEČNOST

Advantage Consulting, s.r.o.
Plzeňský kraj
nabízený plat: 35 000 - 45 000 Kč

Najdete na Lidovky.cz