Vaše nedávná úprava písně Boba Dylana Masters Of War představovala vitální politickou zprávu. Protest je pro vás silnou inspirací?
Jsem spíše reportérem stavu lidstva. V současnosti jsme denně bombardováni politickými útoky a propagandou. Což ovlivňuje negativně naše životy i prostředí, ve kterém žijeme. Já se jenom snažím přinést inspiraci a pocit útěchy každému, kdo hledá útočiště v hudbě, podobně jako já sám.
Na výtečné loňské album Vanished Garden, jež vzniklo s vaším projektem The Marvels, jste pozval písničkářku Lucindu Williamsovou. Na Struny přijíždíte s jinou kapelou, ale nechcete ve spolupráci s The Marvels a také Lucindou pokračovat?
The Marvels nekončí, ani příležitostná spolupráce s Lucindou. Akorát skloubit naše harmonogramy je práce pro žongléra. Zatím se nám podařilo domluvit tři koncerty v USA na duben 2020.
Komunikace mezi vaší hrou a osobitým zpěvem Williamsové vyznívá dokonale vyváženě. Navazujete i na zkušenosti ze spolupráce s kapelami The Doors či Beach Boys v 70. letech?
Moje propojení se zpěváky se totiž začalo tvořit už v dětství v Memphisu, když jsem měl tu čest hrát s bluesmany Howlin’ Wolfem, B. B. Kingem a Bobbym „Blue“ Blandem. Souhra s Lucindou je bližší spíše téhle zkušenosti než spolupráci s The Doors a Beach Boys.
Mnoho vašich projektů směřuje do Evropy. Točil jste pro label ECM, přijímal nevšední zakázky od evropských festivalů. Co vás láká na evropskému „hudebním prostředí“?
Jsem vděčný za možnost představit nové nápady. Například zadání polského festivalu Jazztopad, díky kterému vznikla suita Wild Man Dance, bylo opravdu inspirativní. Letos se s tímhle kusem 15. listopadu do Vratislavi na Jazztopad vracíme, tentokrát ho předvedeme s kompletním filharmonickým orchestrem. Navíc už pracuji na další úžasné objednávce. Půjde o kompozici Red Waters, Black Sky, kterou jsem věnoval životu své praprababičky Sallie Sunflower Whitecloudové. Byla indiánka a donutili ji v 19. století projít Trail Of Tears (Stezku slz), kdy byl její národ násilně vysídlen z domova do státem určených indiánských teritorií (během útrap cesty zahynulo až 8000 lidí, nemluvě o ztrátě majetku a hlavně hrdosti - pozn. aut.). Sallie následovala na cestě Bena Ingrama sr., původně afroamerického otroka, který se stal mým prapradědečkem.
Do suity Wild Man Dance jste napsal i party pro řeckou lyru a cimbál, lyra zněla už v projektu Athens Concert. Jak vás napadlo tyto pro jazz netypické nástroje použít?
Vlastně za to může řecká zpěvačka Maria Farantouriová. Když jsme pořádali své první společné koncerty v roce 2009, přivedla s sebou na zkoušku Sokratise Sinopoulose, aby vypomohl s některými písněmi. Úplně jsem se zamiloval do zvuku Sokratisova nástroje a pozval ho na všechny společné koncerty s Mariou. Když jsem pak začal psát Wild Man Dance, úplně jsem v aranžmá slyšel onen až strašidelný zvuk lyry. Podobně tomu bylo s cimbálem. Když jsem před časem koncertoval v Budapešti, rozhodl jsem se pozvat Lukácse Miklóse, ať si s námi zahraje. Uvázlo mi v paměti, jak svěže tehdy zvuk cimbálu působil v muzice, a okamžitě jsem věděl, že skvěle zapadne i do suity.
Nemůžeme vynechat otázku na váš památný koncert v Praze v roce 1967, v tehdy relativně svobodné zemi...
Pamatuji si koncert naprosto jasně, na pozadí scénáře hudby. Praha na nás působila v rámci tehdejšího turné jako nadechnutí čerstvého vzduchu, protože to bylo v době, kdy jsem navštívil i Sovětský svaz a hrál v Tallinnu, Moskvě a Leningradu. Represe tam byly tak děsivé a všudypřítomné, že nám málem ani nedovolili vystoupit. Praha byla jiná, posluchači uvolnění a naprosto napojení na naši muziku. Velmi nás rozesmutnilo, když jsme se nedlouho poté, v roce 1968, dočetli o sovětské invazi a následných represích.
Podruhé jste hrál v Praze v roce 2011, v kvartetu a s výjimkou Erika Harlanda s jinými hudebníky než nyní. Jak se promění repertoár?
Dokud nevyjdeme na pódium, představuje repertoár velkou neznámou. Energie publika je jednou ze zásadních ingrediencí, která představení ovlivní. My se prostě jen otevřeme náladě noci a všemu, co přinese.
Jaká bude vaše příští deska?
Půjde o živé album. Ke svým 80. narozeninám jsem uspořádal v domovském městě Santa Barbaře vystoupení s muzikanty, kteří jsou mi blízcí a drazí. V kvintetu se mnou hráli Gerald Clayton, Julian Lage, Reuben Rogers a Eric Harland. Ale pozval jsem jako hosty také varhaníka Bookera T. Jonese a basistu Dona Wase. Pořídili jsme i filmový záznam. Desce zatím říkám „8, Kindred Spirits, Live From The Lobero Theatre“ a vyjde v únoru 2020.
