Mezi dvaadvaceti Grammy, které americký pianista obdržel, jsou i dvě za jeho zatím poslední triový projekt Trilogy (2015). Mohli bychom napsat, že ustálená jazzová královská sestava klavír – kontrabas – bicí nástroje mu mimořádně sedí. Jenže která nesedí? Vždyť Chick Corea (*1941) patří mimo jiné k průkopníkům jazzrockové fúze, ať již jako spoluhráč Milese Davise nebo šéf „elektrické“ kapely Return To Forever. Sejně tak uznávané jsou jeho sólové recitály či spolupráce s klasickými orchestry. A dua s Bobbym McFerrinem (Brno, 2015), Garym Burtonem (Praha, 2011) a Belou Fleckem (Praha, 2007) nadchla i zdejší publikum. I v triu Chick Corea svůj fenomenální úspěch určitě zopakuje.
Jak s kontrabasistou Eddiem Gomezem, tak s bubeníkem Brianem Bladem jste už v minulosti spolupracoval, s Gomezem dokonce už od poloviny 70. let. I když ne takto společně v jednom triu. Vaše souhra funguje intuitivně?
Všichni tři se skutečně známe nádherně dlouho, proto se nám spolu hraje naprosto přirozeně. Je v tom něco až familiérního. S Eddiem jsme skoro stejně staří, zažili jsme stejné hudební éry. A Brian, i když je mladší o více než generaci, má zase podobné vnímání a cit pro muziku. Ačkoliv je program turné velmi náročný, být na šňůře s Eddiem Gomezem a Brianem Bladem představuje ohromné dobrodružství. Pro mě tihle vynikající muzikanti znamenají nádhernou výzvu a zároveň velkou inspiraci. A to bez výjimky každý večer, kdy hrajeme.
Jaké skladby budete hrát určujete jako obvykle až na místě vystoupení?
Přesně tak, netuším dopředu, co budeme hrát v Brně. Náš repertoár se proměňuje koncert od koncertu. Hrajeme některé moje kompozice, standardy i cokoliv, co zrovna povstane ze tří myslí. Každý z nás má totiž možnost směřování hudby posunout. A často navážeme na něco, co se událo večer předtím. Vždy se snažíme přidat nějaký nový kus nebo najít cestu, jak hudbu interpretovat zase trochu odlišně.
Zasloužené uznání získaly vaše nahrávky pro sólové piano i díla po symfonický orchestr. Dáváte ovšem nějakému obsazení přednost?
Pro mě je prvním zákonem v umění svoboda. Vše je dovoleno, není proč se omezovat. V každém okamžiku mohu vnímat okolní svět jinak a nic z toho není klam nebo omyl. Mění se i momentální individuální představa o tom, co je krásné. Proto mě napadají nejrůznější barvy, abych vystihl to, co cítím a co chci sdělit. Někteří hudebníci se opravdu cítí lépe v ustáleném vzorci. Ale mě někdy nejlépe vyhovuje dialog s jedním hudebním partnerem, jindy komunikace s celým ansámblem, jednou akustické nástroje, příště elektrické.
Ale zdá se, že obzvlášť vám sedí dialog? Například souhra s Garym Burtonem byla úchvatná. Myslíte, že se ke hraní s ním zase někdy vrátíte?
Rád se vracím ke spolupráci s lidmi, se kterými si po všech stránkách rozumím, takže možné to je. Ale nikdy nejde o nic pouze nostalgického, musí existovat také tvůrčí důvody. Nemá smysl opakovat, co tu již bylo, vždy se snažím hrát novou muziku.
Stále jste fanouškem sci-fi literatury, která inspirovala řadu vašich nahrávek?
Ano, pořád jsem ohromný fanoušek science fiction. Už jsem mnohokrát mluvil o tom, jak mám rád třeba knihy Rona Hubbarda, včetně těch vědeckofantastických. Literatura obecně patří k silným zdrojům inspirace a já nejsem žádnou výjimkou.
