Když dramaturgie Colours před pár měsíci vyhlásila kapelu Kryštof v programu letošního ročníku, zdvihla se na sociálních sítích bouřka a ta pokračovala až do čtvrtečních kuloárních debat. Je trochu komické, že každý debatuje o účasti Richarda Krajča a spol. z hlediska řekněme politického. Přitom Agrofert už letos sponzorem Colours není a pár týdnů před festivalem oznámila rozvázání „obchodních styků“ s firmou Andreje Babiše (totiž, ehm, svěřenského fondu) i sama kapela.
  |
Málokdo se pozastavuje nad samotnou hudbou Kryštofa a hlavně nad jejím postavením v kontextu českého popu, lze přímo říct středního proudu. Odmítat Krajčovy písničky jako „blbé“, „podbízivé“ apod. v zemi, kde z rádií (a nejen tam, dokonce někdy i na stejném festivalu) běžně můžeme slyšet zvěrstva jako je Slza či Mirai, kde se dělají hvězdy z kdejakých „náhodně objevených buskerů“ typu Thoma Artwaye, Pokáče nebo Voxela a kde je brán jako hudebník vážně kdejaký nácek, to je skutečně komické.
Vystoupení Kryštofa bylo ve čtvrtek tím, co přitáhlo nejvíc lidí. To samozřejmě ještě nic nevypovídá o kvalitě. A nikdo taky netvrdí, že po poslechu kryštofovských hitů se člověku změní filozofický pohled na svět, to si nemyslí ani Richard Krajčo. Zpívá prostě úplně normální popové písničky, při jejichž poslechu (a pohledu na výbornou show, které dominuje zpěvákův herecký talent) nemusí být stydno ani člověku, jehož hudební hodnoty leží někde úplně jinde. Stačí nemít hloupé předsudky.
Čmeláčí normálnost
Na čtvrteční program si kvůli Kryštofovi nejspíš našla cestu poněkud jiná cílová skupina, než běžně na Colours chodí. Kdo na tom evidentně vydělal byl Rag’n’Bone Man, britský zpěvák, jehož hvězdnost - alespoň v českých poměrech - rozhodně neodpovídá mnohatisícovému davu pod hlavním pódiem, kde de facto předskakoval Kryštofovi. Jeho neurážející popsoul, odkazující zcela otevřeně k vanmorrisonovské ostrovní tradici, jen trochu modernizovaný elektronikou a pro děti zpestřený čmeláčí image zpěváka byl velmi příjemným závanem čiré popové normálnosti.
Svým způsobem popovou show odehrála i Mariza, největší hvězda portugalské hudby fado. V Česku koncertovala už několikrát, vesměs v úctyhodných divadelních a podobných sálech, a ty její hudbě nepochybně sluší mnohem lépe než otevřený prostor druhé největší festivalové scény. Mariza ale bojovala se ctí, ze svého koncertu udělala trochu větší divadlo než musela (a než by se možná i jí samotné líbilo), ale posluchače si jednoznačně získala a z hudby samotné, ve které ji doprovázela klasická fado-sestava akustických kytar a perkusí, neslevila ani o píď.
Colours of Ostrava 2019 (Mariza)
Volba stejné scény pro islandského skladatele a klavíristu Ólafura Arnaldse byla vysloveným omylem. Sedící introvert u piana, byť obklopený smyčcaři a bubeníkem, a nasvětlený jak rocková hvězda, prostě nemohl ze své křehké hudby žádnou extra show udělat a zvuky z areálu, které sem doléhaly, jí - pokud člověk nestál vyloženě „v kotli“ - dost ubíraly. V Gongu, tedy jediné uzavřené kryté scéně Colours, by to Arnaldsovi stejně jako před lety velice slušelo.
Právě v Gongu (naštěstí) hrály z hlediska světové pověsti možná největší hvězdy dne, americký Kronos Quartet. Bezpochyby nejslavnější „přeshraniční“ smyčcové kvarteto nabídlo posluchačům (kteří se místy téměř prali o volná místa) průřez svým repertoárem, jakési „degustační menu“ svých aktivit. Nechyběly ukázky z aktuálního projektu 50 For The Future, kterým popularizují současné „vážné“ skladatele z celého světa. Do ochutnávky se ale vešel i lidový House of The Rising Sun, gershwinovka Summertime inspirovaná verzí Janis Joplin, převzatá píseň od konžské kapely Konono Nr. 1, skladby minimalisty Terryho Rileyho nebo ukázka soundtracku filmu Fontána. Vše podané velmi vstřícně právě pro festivalové publikum a přitom nijak podbízivě, aby to urazilo specialisty.
Divná scéna
„Ta Full Moon Stage je prej ňáká divná, říkala mamka,“ povídá svým dvěma vrstevníkům asi čtrnáctiletý kluk na můstku směřujícím do izolovaného koutku alternativní hudby všech podob, jemuž je zmíněná scéna rezervována. „A jo, hele, kámo, to je něco jako Duo Jamaha,“ kontruje jeho kámoš. Na pódiu stojí dvougenerační synthi-existenciální dvojice Burgr/Pjoni. Mohli by si to napsat na vizitky: Duo Jamaha slovenské alternativy...
Na „Fullmoonce“ lze skutečně zažít leccos a hlavně si tam odpočinout ve chvílích, kdy je těch velkých koncertů až nad hlavu. Ale odpočinek to může být někdy skutečně „velmi aktivní“. Jako při vystoupení americké kapely Uniform, která v triu zpěv-kytara-bicí vnesla pod vítkovické věže nejspíš nejhlasitější hudbu, jaká byla na Colours kdy slyšena. Jestliže před festivalem jeho ředitelka Zlata Holušová tvrdila, že jediný žánr, který na Colours nikdy neměla, je metal, tato poslední bašta letos padla. Uniform jsou totiž stylově nejblíž thrash metalu.
Colours of Ostrava 2019 (Holy Motors)
Ve stejné době, kdy stáhl většinu osazenstva areálu pod své pódium Kryštof, jeho ne-fanoušci se sešli na „Fullmoonce“ na koncertě Holy Motors z estonského Tallinnu. Kapela, jejíž hudbu předcházela pověst oživlého soundtracku Twin Peaks, vypadá jak odněkud z amerických plání, zasněný zvuk zkreslených kytar zní stejně jako zpěvaččin vokál vyloženě sexy a dynamika celého koncertu je propracována minutu po minutě. Stihnout se dalo obojí, Kryštof i Holy Motors. A jedno i druhé si pěkně užít bez jakékoli újmy.
