Hned první den v novém zaměstnání se dozví ještě spoustu dalších nezbytností, například že Dolce a Gabbana se píše se dvěma „b“, že má naprosto příšerný vkus, že se své šéfové nemá nikdy na nic ptát a že Runway není jen tak lecjaký časopis, ale „maják naděje“ - tedy pro dámy, které si potrpí na módu, což Andrea rozhodně není. Inu, na personálním oddělení měl někdo smysl pro humor.
Komedie Ďábel nosí Pradu ze světa módního průmyslu se opírá o tvrdou realitu mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Knižní předlohu totiž sepsala Lauren Weisbergová, která jako dvacetiletá dívka plná ideálů nastoupila na místo asistentky jisté Anny Wintourové, šéfredaktorky amerického vydání časopisu Vogue. Údajně není větší hyeny mezi šéfy periodik a důležitější osoby ve světě módy.
Fakt je, že když paní Wintourová něco ve svém úvodníku pochválí, má dotyčná značka či osoba do smrti vystaráno. (Takhle například začala modelingová kariéra Karolíny Kurkové.) Bez přítomnosti paní W. nezačne žádná módní přehlídka, a když začne, tak jistě není nijak zvlášť důležitá.
Ona je také tím člověkem, který oznamuje světu, kterému návrháři se letos jeho kolekce obzvlášť vydařila a kdo je naopak nudný a opakuje se. Zdánlivě nejde o nic - rozhodně ne o životy -ale zcela jistě o obrovské peníze, které se ve světě módního průmyslu točí, a to není málo.
Ať už jsou báchorky o šéfredaktorce Vogue jakkoli připepřené, poskytly pro film, a zejména pro představitelku „alter ego Mrs. Wintour“ Meryl Streepovou výborný inspirační materiál. Respektive mnohem více pro Streepovou než pro film.
Ďábel nosí Pradu si sice zaslouží přívlastek „chytrá komedie“, to ale ještě neznamená, že by šlo o film, který překračuje hranice tradičních - a už hodně obnošených - žánrových modelů. V tomto ohledu tedy Ďábel není nijak „trendy“, s trochou eufemismu by se dalo říci, že tvůrci vsadili na „osvědčenou klasiku“, která nakonec nikoho nezklame, a vyvarovali se experimentů a výstřelků. Jinými slovy: Ďábel nosí Pradu je docela konvenční „pohádka“ o idealistické holce, která narazí na tvrdou realitu profesního života.
Místo aby jako nadějná novinářka psala články o korupci a bezdomovcích, zvedá telefony a vyzvedává v salonech tašky s hadříky. Práce u ďábelské Mirandy by jí měla otevřít dveře prakticky kamkoli ve světě žurnalistiky, což je pro Andreu dostatečný důvod pro to, aby se s něčím tak povrchním, jako je móda, zahazovala. Jenže ona všem těm cetkám docela přijde na chuť a z šedé myši ve vytahaném svetru a neforemné košili se vyklube modelka. A kde zůstaly ideály budoucí novinářky a články o korupci a bezdomovcích!? No přece zasuté kdesi hluboko pod kostýmky od Chanelu a šatičkami od Calvina Kleina a na povrch je vypustí teprve konfrontace s dravostí Mirandina přístupu k práci.
Jde o to, nejen si uvědomit kam patřím, co umím a co chci v životě dokázat, ale i vybrat si toho pravého. Ano, tvůrci nezapomněli ani na milostnou zápletku, ta je koneckonců součástí onoho modelu „osvědčená klasika“.
Peklo za vlídnými slovy
Vlastně to mohla být docela kýčovitá vyprávěnka, v níž by Anne Hathawayová prodělala další roztomilý přerod z Popelky v princeznu (stačí si vzpomenout na Deník princezny), ale naštěstí seděl na režisérské židli David Frankel, který si vycvičil lehký rukopis a smysl pro vtipně pointované dialogy na seriálu Sex ve městě. Navíc si ke spolupráci přizval i svou seriálovou kolegyni Patricii Fieldovou, ta film oblékla do skutečně exkluzivních oblečků.
A pak je tu ještě Meryl... Bez Streepové by byl snímek poloviční, ne-li menší. Hraje svou ďáblici s graciézní nonšalancí, přizvednutím jednoho obočí dokáže zničit člověka pro zbytek dne, své podřízené zásadně peskuje polohlasem a vlídným slovníkem, ale tón jejího hlasu má razanci, jako by mrskala holá záda bičem. Svou postavu puntičkářské, marnivé a za všech okolností dokonalé workoholičky obalila nejen atraktivními vnějšími prvky, ale dala jí i zajímavý a vlastně docela tragický vnitřní rozměr. Těžko to popisovat slovy: výkon Meryl Streepové a přehlídka kostýmů, v nichž se herečky na plátně promenují, jsou tím důvodem, proč film Ďábel nosí Pradu vidět.
