28. července 2017 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Dagmar Voňková hraje na Hostině skoro k tanci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Dagmar Voňková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dagmar Voňková | foto: Ota Nepilý

Po devíti letech přišla nejoriginálnější česká písničkářka Dagmar Voňková s novým albem Hostina. Zčásti se na něm vrací ke svému klasickému rukopisu, zčásti hraje tak, jak jsme ji dosud nikdy neslyšeli.

Hostina je osmým albem Dagmar Voňkové, což zdánlivě není mnoho, uvědomíme-li si, že se na hudební scéně pohybuje od roku 1971. Debutovala ovšem až roku 1986, ten dlouhý prostoj byl samozřejmě dán politickými poměry. Ne že by snad Voňková psala protestsongy. Stačilo, že jako členka sdružení Šafrán měla „špatné kamarády“, Mertu, Třešňáka, Hutku a spol.

Ale ani později, když už jí bylo dokonce umožněno udivovat neobvyklými písněmi a hlavně excelentní a experimentální hrou na akustickou kytaru nejen doma, ale i v zahraničí, to s nadprodukcí rozhodně nepřeháněla. Každá deska, kterou pustila mezi lidi, je ovšem dokonale vycizelovaným, recenzentským žargonem řečeno „pětihvězdičkovým“ uměleckým dílem.

Zcela sólo

Zatímco se Dagmar Voňková proslavila po instrumentální stránce neobvyklou hrou, ve které jí byl pomocníkem smyčec nebo příklepy strun na krku kytary a vůbec perkusivní užití nástroje, a patřila i k průkopníkům používání efektových „krabiček“ na akustické kytaře, už na minulém albu Slunci ležím v rukou (2008), natočeném v duu s jazzovým klavíristou Zdeňkem Zdeňkem, svoji hru zprůhlednila, zjednodušila, učinila ji přímočarou.

V tomto duchu pokračuje i v některých písních Hostiny, alba, které tentokrát Voňková natočila zcela sama a s krystalicky čistým zvukem svého nástroje. Písně jako Jarní tání nebo Dub staví především na energickém doprovodu a vtahují do svého rytmu natolik, že by posluchač snad dokonce tančil, což bylo u starých nahrávek Voňkové skutečně nemyslitelné.

Návraty k neobvykle znějícímu způsobu hry, hodně zvláštním harmoniím (Zimní světlo) a strukturám, které nemohou neupomenout na reichovský minimalismus, ovšem shledáváme v dobré polovině nových skladeb (Babí léto, Metelice, Trnkoví nebo V košilích bílých). Výrazně vybočuje titulní píseň, postavená na středověce znějících motivech a s kytarou rozehrávanou takřka loutnovým způsobem.

Přírodní lyrika

Řekneme-li, že textovým obsahem písní Dagmar Voňkové je přírodní lyrika, navíc s veskrze pozitivním poselstvím, může to znít jako pěkný kýč. Pravdou je pravý opak, protože zpěvačce lze i tuto tematiku prostě věřit.

Témata písní jsou patrná už z jejich názvů, uvedených výše. Voňková si pohrává se slovy, v jejích ústech je čeština úchvatně zvukomalebná: šumí listovím, bublá zurčícím potokem a voní rozkvetlou loukou. Ale taky sviští zimní metelicí. I tehdy však hřeje.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji
Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji

Soutěžte o dětskou lahvičku Canpol Babies. Je to snadné!

Najdete na Lidovky.cz