Pražské jaro začalo i s diváky, festival tradičně otevřela Má vlast Bedřicha Smetany |
V kulturní sféře prožíváme dobu heroických pořadatelských výkonů i šílených improvizací, momentů dojemných a silných stejně jako frustrujících. A letošní Má vlast pod taktovkou Václava Lukse má všechny protichůdnosti této doby.
I když sedělo ve Smetanově síni dokonce 350 posluchačů, vytváří to zvláštní atmosféru – sál byl plný a zároveň prázdný. A ředitel festivalu Roman Bělor, kterého jsem potkal před vchodem, by klidně mohl každého návštěvníka osobně přivítat, popřípadě mu poděkovat. „Už jsme si na tu neustálou nejistotu asi zvykli...“ říká trochu unaveně.
Test pro každého
Pražské jaro připravilo velmi důstojný on line program a tento zahajovací koncert nazvalo pilotním projektem návratu publika do sálu, a všem zaplatilo PCR testy. Ale jaký pilotní projekt něčeho, co v této podobě beztak není udržitelné? A samotná Má vlast budí respekt k velké práci, úsilí a pionýrskému entusiasmu – ale zanechává i otázky, které mají být položeny. Ani pro kritiky to není jednoduché, protože solidarita s hudebníky, kteří si konečně mohou zahrát alespoň takto, je samozřejmě silnější než touha hledat kritický odstup. Na druhou stranu, ani v náročné době si nemůžeme své role jen ulehčovat.
Pro zkušenějšího posluchače starých nahrávek bylo 12. května roku 2021 od začátku co poslouchat, zvuk střevových strun zní sám o sobě měkčeji, dřevěné nástroje mají slabší, ale velmi krásný zvuk a žesťům neustále držíme palce a velmi často jsme mile překvapeni. Flétna na začátku Vltavy má slabší dynamiku, takže zněla z dálky či z hloubi šumavských pralesů, hoboje, fagoty a klarinety se ovšem už hodně blíží dnešnímu zvuku. A pro znalce dobových zejména dechových nástrojů to musí být ještě větší zážitek jako sonda do dějin hudební interpretace.
Leccos určitě znělo jako za Smetany (Má vlast jako celek byla uvedena poprvé roku 1882 na Žofíně pod taktovkou Adolfa Čecha, dodejme pro přesnost), s tím podstatným rozdílem, že dnešní hráči jsou skutečně dobře vyškolení specialisté. Zároveň ale stejně nemáme s čím srovnávat – kdy je na místě jakási shovívavost se starými nástroji, když už známe na nahrávkách naprosto špičkové kreace např. Gardinerovy? A kdy je na místě dnešním interpretům připomenout, jak obrovská zkoušková příprava stála už za Talichovou nahrávkou z roku 1929, na kterou se Václav Luks zajímavě odvolává. Mám dojem, že o svébytném dirigentském pojetí se zatím nedalo mluvit. V tempovém plánu, zvukové balanci dřev a smyčců či v homogenitě zvuku zůstalo mnoho věcí jen v náznaku a s každou další zkouškou by bylo kam jít dál. Tento ansámbl by také evidentně uměl diferencovanější a zajímavější dynamiku.
Mou vlast na úvod Pražského jara zahraje barokní Collegium 1704 |
Zajímavě vyšlo například fugato v Luzích, kde dirigent dosáhl velmi nízké dynamiky. Ukazuje se na tom, že tento orchestr dovedl mnoho věcí, které zvládají dnešní moderní tělesa. Naopak v Táboru a Blaníku, ale také v Šárce, si ze všeho nejvíc užíval velkého efektního zvuku orchestrálního ansámblu. Zajímavé je, že i tato orchestrální forte znějí v podání těchto nástrojů měkčeji, některé dramatické zvraty naopak vycházejí tvrdší a razantnější, skoro by se dalo říct barbarštější.
Napůl cesty
Pak je tu jedna věc víceméně marketingová. Ačkoli všechny titulky hlavních médií hlásaly, že Pražské jaro zahájil český soubor Collegium 1704, je to v podstatě mylná informace. Dobře polovina orchestru byli cizinci, kteří hrají v renomovaných evropských ansámblech, a šlo vlastně o velmi významný mezinárodní koprodukční projekt. Je to dobře, ale tak to po mém soudu má být prezentováno, nehledě na to, že většina laiků si pravděpodobně bude myslet, že se letos hrál Smetana na barokní nástroje.
Václav Luks a produkční tým Collegia 1704 má kontakty na nejlepší hráče, kteří hrají na nástroje z druhé poloviny 19. století, která byla dobou velkého technologického zlomu. Sám je zároveň hornista, takže problematice těchto nástrojů velmi dobře rozumí a dovede hráče získat i oslovit. V tom byl projekt skutečně mimořádný. Zároveň je otázka, co všechno se u tak komplikovaného symfonického díla jako je Má vlast, dá v tomto projektovém režimu stihnout, když většina hudebníků včetně dirigenta uvádí skladbu poprvé.
  |
Bezděky jsem si vzpomněl na situaci samotného Smetany, který pro významné orchestrální projekty musel jednorázově shánět muzikanty, kde se dalo. Ale v dnešních projektech se nemůžeme odvolávat na to, za jak amatérských okolností uváděli někteří géniové svá díla.
Václav Luks má odvahu, jež by se dala přirovnat ke skoku ze skály s důvěrou, že ho vyšší mocnosti zachrání. I tentokrát stály na jeho straně. Ale přál bych mu, aby také našel odvahu si s odstupem několika měsíců, až odezní všechny oslavné fanfáry na tento interpretační počin, poslechnout nahrávku a zjistit, kolik věcí nutně zůstalo napůl cesty. Dirigent správně říká, že nechce dělat muzeální Mou vlast – a jeho provedení hudebnická živost opravdu nescházela. Při jeho zkušenostech a renomé bych v post-koronavirové době raději slyšel do detailu dopracované provedení děl, s nimiž má letitou zkušenost, než další projekt tohoto typu. Jen tak se dostane k velkým interpretačním počinům.
