8. listopadu 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Fantastic Negrito zpívá blues o potlučené Americe

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Fantastic Negrito | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fantastic Negrito | foto: Blues Alive

Držitel Grammy, americký zpěvák a skladatel Fantastic Negrito, hudbou sugestivně vypovídá o stavu své země. Poprvé u nás vystoupí 17. listopadu v rámci šumperského festivalu Blues Alive.

Na obal posledního alba Please Don’t Be Dead jste použil svoji fotku z nemocničního lůžka, pořízenou poté, co jste v roce 1999 málem zemřel při dopravní nehodě. Proč jste ji takto zveřejnil právě nyní?
Vůbec to nebylo samoúčelné rozhodnutí. Jde o podobenství související s obsahem textů. Po čase jsem tuhle fotku někde náhodou nalezl. A když jsem se na ni podíval, silně ve mně evokovala stav, v jakém se dnes nachází Amerika. Jsme hodně potlučení, ale snad se z toho ještě můžeme dostat.

Fantastic Negrito
Fantastic Negrito

Jednou z nejsilnějších písní nové desky je Bad Boy Necessity, s textem o stigmatizaci a touze společnosti po špatném příkladu. Narážíte v něm na vlastní zkušenost z mládí, kdy jste padl do pasti návykových látek a musel se stát i nejpostradatelnějším posledním článkem obchodu s drogami?
Píseň je mnohem obecnější. Domnívám se, že velmi nebezpečný scénář „o potřebě těch špatných kluků“ je stejně starý jako lidstvo. Lidé jsou dogmaticky zakořeněni ve svých ideologiích, v současné době zase víc než před pár lety. A tak spolu nemluvíme, ale osočujeme se. Potřebujeme najít viníka za všechny nepravosti a dělíme lidské bytosti na demokraty, republikány, křesťany, židy, muslimy... Moje parta je přece dobrá, ta druhá automaticky špatná. Přitom jsou všechny ty kategorie naprosto irelevantní z hlediska faktu, zda doopravdy jste, nebo nejste dobrý člověk.

Za předchozí album The Last Days Of Oakland jste získal Grammy. Svazovala vás velká očekávání, vkládaná do následujícího titulu?
Kdepak. Grammy jsem samozřejmě vnímal jako ohromnou poctu. Ale když pracuji na albu, nikdy se neohlížím a nesrovnávám. Zajímá mě jen vyjádření, jen poselství písní. Směřuji z tunelu ke světlu. Moment, kdy vstupuji do studia, abych natočil novou nahrávku, patří k těm nejkrásnějším, jaké znám. Nepřemýšlím o získávání cen nebo o ohlasu u publika. Ostatně, když jsem točil desku The Last Days Of Oakland, ani náhodou by mě nenapadlo, že se takhle prosadí.

Puristé vám vyčítají eklektické pojetí blues, přitom právě přesahy k rocku či hip hopu působí nově a zajímavě. Zdá se, že melodiku někdy inspirovali i Beatles a sound zase Led Zeppelin. Je to jen proto, že také oni čerpali z blues?
Skutečně se s chutí nechám ovlivnit čímkoliv, co se mě nějak dotkne. Vůbec nejvíc mě zasáhlo Delta blues, staří bluesmani od Mississippi. Ale mám moc rád i anglické kapely, o kterých se říkalo, že blues vykrádají. Led Zeppelin, Rolling Stones, Black Sabbath. A také Beatles, Ninu Simone, Jamese Browna, Little Richarda, Sona House. Jde tu skutečně o společné základy. Všichni sklízíme na stejné zahrádce.

Coby zásadní uvádíte také vliv Prince. Ale podpis smlouvy s jeho původním managementem, který vás tlačil ke komerci, jste považoval za omyl, že?
Každá zkušenost, kterou si projdete, je užitečná. Nebýt téhle, nevyhnul bych se podobné chybě později. Zkušenosti z nás dělají to, co jsme. Ty špatné – i ty dobré.

Mimochodem, měl jste možnost se s Princem setkat?
Ano, měl. Prince byl velmi laskavý člověk. Jeho tvorbu stále obdivuji a respektuji, zvláště tu ranou. Nejlépe znám jeho prvních sedm alb.

Zvuk vašich nahrávek je velmi komplexní, s akustickými nástroji i elektronikou. Písně ovšem fungují třeba jen s kytarou. Co všechno přenesete na pódium festivalu?
Hodně, přivezu si totiž velmi všestrannou kapelu z Oaklandu. Kromě mě v ní hraje kytarista Tomas Salcedo, bubeník Darian Gray a klávesista „profesor“ Bryan Simmons, který zvládá také baskytaru.

Tomáš S. Polívka, autor je hudební publicista
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz