Vydavatelství Indies Scope s takto rozmáchlým projektem přichází po roce. Vloni pod názvem Ultimate Nothing vyšla osmidisková retrospektiva alternativního písničkáře Oldřicha Janoty.
Je dost možné, že právě to přivedlo vydavatele k myšlence na aktuální titul. Janota s Nohou – málokdo si to už asi pamatuje – mají totiž kořeny ve společném hraní ve druhé polovině 70. let, nejprve ve dvojici, poté ve skupině Pentagram. Po jejím rozpadu v roce 1980 se každý vydal jinam: Janota k hudebnímu experimentátorství a Noha ke spíše folkrockovému výrazu. Toho, vždy s větším či menším důrazem na jednu z jeho složek, tedy folkověji nebo rockověji, se drží dodnes.
Nejen v tom připomíná jeden ze svých vzorů, kanadského písničkáře Neila Younga. Je to ostatně patrné i z archivních nahrávek, které nyní na osmidisku držíme v ruce. Stejně jako Young dokáže Noha autenticky a důvěryhodně předstoupit před publikum zcela sám s akustickou kytarou a zahrát za srdce beroucí baladu i vysloveně rockovou píseň (viz záznam koncertu z Turnova v roce 2001) anebo se stát frontmanem syrové rockové kapely, hrajícím na elektrickou kytaru a v instrumentálních partech se skvěle doplňujícím s druhým kytaristou Petrem „Bubákem“ Bublákem. Tak je slyšíme na koncertní nahrávce z Balbínovy poetické hospůdky, pořízené v roce 2009.
Jak je to s „českým Youngem“
O Neilu Youngovi ostatně Jakub Noha několikrát hovoří i v doprovodném textu: „Občas slyším písničku, která mi opravdu hovoří z duše. Stává se mi to třeba při poslechu desek Neila Younga. Třeba jsem těm textům ani úplně nerozuměl, ale cítil jsem prostě spřízněnost s tím člověkem nebo s tím, co říká.“ A v souvislosti s aktuálním plně elektrifikovaným složením Jakub Noha Bandu, existujícím bezmála dvacet let, s nadsázkou dodává: „Říkají někteří, že se to s Bubákem začalo ještě víc podobat Neilu Youngovi. Takže od května 1998 jsme’čeští Crazy Horse’.“
Ale abychom si rozuměli, Jakub Noha samozřejmě není ani vzdáleně žádný Youngův kopista. Autorsky jsou jeho písně zcela jiného druhu, podstatná část z nich není zdaleka tak přímočará jako většina Kanaďanovy tvorby. A i texty jsou svým způsobem poetičtější, často i zašifrovanější. Což je v rozporu s tím, že písničkář slovní stránku svých písní, vlastně svoji poezii, občas poněkud snižuje a staví do pozice „nutného zla“ k tomu, aby mohl hrát hudbu. Tu považuje za podstatnější složku své tvorby, za hlavní smysl svého písničkaření. Ve skutečnosti jsou ale originalita a silný osobní vklad – ba dokonce značná dávka intimity – typické pro obě složky Nohovy tvorby.
Několikrát Na Prahu!
O tom, jak Jakub Noha o hudbě přemýšlí, ostatně vypovídá i těchto osm cédéček, na nichž se mnohé písně objevují v několika podobách. Nejvíce autorův stěžejní opus, zhruba třičtvrtěhodinový písňový cyklus Na Prahu!. Ten hrával s různými muzikantskými sestavami, ale i zcela sám. Jeho fragment také vydal na svém prvním oficiálním albu Popelka jde na ples, jehož první reedice po šestadvaceti letech (zároveň poprvé na CD) je také součástí jednoho z obou boxů. Na Prahu! tu ale najdeme i ve zcela sólové podobě anebo ve dvojici s houslistou Jiřím Kohoutkem. Jednotlivé písně z něj navíc Noha zařazoval i do programu běžných koncertů.
Právě v možnosti nahlédnout do muzikantské dílny Jakuba Nohy, vysledovat přetváření jednotlivých motivů ze všech stran a neustálé hledání nových cest, byť na bázi od podstaty vlastně poměrně konzervativního žánru, je hlavním smyslem tohoto velkého, beze vší pochyby záslužného vydavatelského počinu.
