Je to pitomý a nepatřičný pocit – psát v minulém čase o někom, kdo byl tak pevně spjatý s dobrou náladou a klidným, uvolněným náhledem na život. Především díky jeho tvorbě pro děti se dá směle říct, že hudba Petra Skoumala u nás zasáhla plošně několik generací, včetně té, která teprve dospívá. K nejširšímu publiku nepochybně dolétly dodnes nezestárlé večerníčkové seriály Maxipes Fík (1976) a Bob a Bobek (1979). Ale Skoumal byl renesanční autor s velkolepým skóre akustických písniček, zásahem do repertoárů Michala Prokopa či Vladimíra Mišíka, měl rád spolupráce i soustředěnou samotu studia. Kdyby žil ve svobodnějších poměrech, byl by dost možná hitmakerem. Doba po roce 1968 se svými zákazy ho "vytlačila" zdánlivě stranou. "Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život," komentoval Skoumal dobu v písni Poločas rozpadu. Sám si nic ukrást nenechal: spolupracoval jen s tím, s kým chtěl, a zanechal jedinečnou stopu.
Tak jako ve staré Anglii
Nikdy z něj nevyprchala gentlemanská nevzrušenost, kterou snad nasál v dětství v Londýně. Jeho rodiči byli Aloys a Hana Skoumalovi, podepsaní pod překlady Alenky v kraji divů, Odyssea, Knihy džunglí či Gulliverových cest. "Absolvent vysoké školy uměleckého směru, která si nepřeje být jmenována" (jak se říká na albu S úsměvem idiota) vystudoval Pražskou konzervatoř a brněnskou JAMU: jako dirigent a sbormistr se však nikdy neživil. Básník Pavel Šrut ho počátkem 60. let seznámil s Janem Vodňanským: po osmnáct roků pak spolu tvořili jedinečné dílo.
Leckdo si je mohl spojovat se semaforskou linií, ale Vodňanský & Skoumal patřili k pozdější, méně harmonické době. Skoumalovi vyhovovaly Vodňanského "odposlechy" z reklamních sloganů, romantického popu, vojenských, buditelských i vědeckých statí: sám k nim nacházel paralelu v mnoha hudebních stylech, kde se ale pohyboval jako suverénní autor. Jen oni dva mohli stvořit čardáš v ostravském nářečí Naše pračka Zanussi, směs budovatelských pochodů Jak mi dupou králíci nebo jímavý romantický valčík o kouzlu plesů a okupace Maršálové.
Vodňanský & Skoumal se nořili do množství kulturních kódů se smyslem pro absurdno: zároveň tak prozřetelně portrétovali babylónsky rozpadlý svět. Intelektuální i se smyslem pro pokleslost, bavič Vodňanský kontra jeho vyrovnaný, stručně glosující kumpán; Skoumal při tom stíhal psát okouzlující melodie, aniž by působil konzervativně. Ojedinělou muzikálovou příležitost, dětský film Přijela k nám pouť (1973) naplnili báječnými písničkami, ve kterých dětská hravost i trápení přesahují k obecným věcem. Málo se ví, že Skoumal je autorem několika písní v komediálním Trháku.
A komunisti byli takhle malinký
Od roku 1973 se Vodňanský a Skoumal potýkali s průběžnými zákazy; skladatel se začal víc věnovat práci pro film a divadlo. Nestěžoval si. "Měl jsem štěstí, potkával jsem při tom spoustu výborných lidí. Krásné roky jsem prožil v Činoherním klubu: sedával jsem na zkouškách ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného. Vladimír Jiránek mě dostal k animovanému filmu," řekl v loňském rozhovoru.
Ve studiu Krátký film se podílel na cyklech Maxipes Fík, Bob a Bobek (tvář většího králíka v Jiránkově stručné kresbě kopíruje reálné Skoumalovy rysy), Pat a Mat, Příběhy včelích medvídků, Malá čarodějnice a dalších; určil styl večerníčkové hudby pro jednu generaci, aniž by se vzdal svých představ. Pracoval s animátorem Jiřím Bartou, režisérem Jaroslavem Papouškem, v divadle mimo jiné s Janem Kačerem. "Cimrmanologům" napsal - místy dost nostalgickou - hudbu k titulům Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný a Nejistá sezóna. Když o dekádu později nenašel Saša Gedeon pravého spoluautora ve svém věku, šel s Indiánským létem najisto za Skoumalem.
Před padesátkou jsou mnozí autoři se svým přínosem hotoví, Skoumal jako by začínal. Patřil k prvním, kdo u nás natáčeli v domácím studiu se syntezátory a elektronikou: tvorba o samotě a možnost nahrávat okamžitě nápady ho nesmírně uspokojovaly. V 80. letech se tak přes kazetovou distribuci "od člověka k člověku" dostal Skoumal do rockerské společnosti: napsal část alba Michala Prokopa Kolej Yesterday (včetně kainarovského reggae Odjezd), s Vladimírem Mišíkem dokonce hrál živě. Album Etc... 4 je Skoumalovou přítomností poznamenáno tak zřejmě, že má pro to dodnes své příznivce a odpůrce.
V blahém období rozkližující se totality se Skoumal vrátil za klavír: program Večírek rozpadlých dvojic byl erupcí čím dál svobodnějšího projevu – prvně tu zněla i písnička Starej pán ("sedí a poslouchá jazz") se vzpomínkou na éru, kdy "komunisti byli takhle malinký": málokdo posílal totalitu k čertu tak elegantně jako Skoumal se svým nevzrušeným, stoickým hlasem.
Malý bobr forever
Pokud ho režimní kariéristé nikdy nepustili na mediální scénu pop-music, po převratu přišel kus spravedlnosti. Skoumal vyhmátl, co na scéně schází: dobré písně pro děti. Básně Emanuela Frynty sice hudbu ke své celistvé brilanci nutně nepotřebují, ale Skoumal jednal zkušeně a s vkusem. Album Kdyby prase mělo křídla se stalo klasikou, i když veřejnosti chvíli trvalo, než uvěřila v jeho potenciál; docela dlouho je válcovali diskotékoví Šmoulové a Dády, dnes už vyvanuvší. Když se se skladatelem spojilo Divadlo v Dlouhé, vznikla na dlouhá léta i scénická verze, formativní zážitek pro další generaci. Bylo prima vidět, jak Skoumal od klavíru mluví s dětmi jako se sobě rovnými.
Ve věku 76 let bylo u něj na odchod pořád brzy: rád koncertoval v triu s Olinem Nejezchlebou a Norbi Kovácsem, jarní výroční představení V&S S úsměvem idiota (45 let od premiéry) bylo aktuální i nesmírně vtipné. Byl skvělým mostem mezi dobou, která věřila na velké melodie, a dobou pozdější, která si je už spíš jen ironicky a nostalgicky připomíná. Nejen proto byl jedním z našich nejcennějších muzikantů posledního půlstoletí. Díky za všechno, milý Petře.
