Stavět mentálně postižené lidi před kameru snímající hraný film je ošemetné. Může jít o dobrý úmysl (osvětu, nabourávání předsudků), ale autoři si koledují o celou řadu výhrad a nařčení z kýčovitosti, laciného (sebe)dojímání či zneužívání lidí, kteří pořádně nevědí, k čemu se propůjčili.
Španělským režisérům Álvaru Pastorovi a Antoniu Naharrovi ve snímku Já taky před kamerou pobíhá celá taneční skupina mladých lidí s Downovým syndromem, o žádném zneužívání však nemůže být řeč. O téhle problematice už natočili krátký film Uno más, uno menos, který jim v roce 2002 vynesl nominaci na výroční ceny Goya. Problém jejich celovečerního debutu Já taky leží jinde: aby diváky poučili co možná nejpohodlnějším způsobem, staví kolem hlavního hrdiny věž žánrových stereotypů z melodramat.
Hrdina se jmenuje Daniel a jeho příběh se do značné míry inspiruje osudy jeho představitele Pabla Pinedy. Čtyřiatřicetiletý Daniel/Pablo je prvním Evropanem s Downovým syndromem, který vystudoval univerzitu. Nastoupí do oddělení sociálních služeb v Seville, kde se také seznámí s půvabnou, ale poněkud příliš přímočarou Laurou. Ti dva v sobě najdou spřízněné duše, ale Daniel by chtěl něco víc než "jen" přátelství. Paralelně s tím se odehrává příběh dalších postižených, Luisy a Pedra, jejichž lásce jejich rodiny a okolí nepřejí.
Cizinci ve svých světech
Druhý příběh má linii vztahu Daniela a Laury jen podporovat, přitom je daleko zajímavější: to, co hlavní story divákovi strká přímo před oči, říká jaksi mimochodem. Daniel s Laurou totiž působí příliš vykonstruovaně. Cestu k sobě najdou proto, že jsou ve svých prostředích outsidery: on je na běžného "Downa" příliš inteligentní, ona se zase vinou dávného rodinného traumatu (už to je klišé z největších) vyčleňuje z "normální" společnosti. Dále mají za úkol vyvracet předsudky: postižený studuje, sportuje, chodí vždy upravený a je v podstatě naprosto soběstačný, "zdravá" se spouští s podivnými existencemi, pije jako duha a působí zkrátka jako hromádka neštěstí.
Luisa s Pedrem, jež spojila láska k tanci, mají daleko menší prostor, přesto budí životnější dojem. Hlavní téma jejich zápletky - blízcí jim s dobrými, leč přehnaně ochranitelskými úmysly brání žít plnohodnotný společný život - vyplývá na povrch samovolně a přirozeně.
Film neví, kdy má skončit, a jeho hlavní dramatický oblouk se klene trochu nakřivo. Je to škoda tím větší, že v jednotlivostech funguje výtečně. Almodóvarovská herečka Lola Dueňas nelehkou roli Laury zvládá s přehledem a s Pinedou vytváří charismatický pár. Civilní, ve scénách s postiženými až dokumentaristická kamera slouží celku. Některé scény - usmiřování prvního páru ve výtahu, útěk druhého páru od rodin, aby mohli být konečně spolu - jsou drsné i vtipné zároveň. Jiné - třeba sexuální výchova Luisy s Pedrem - vzbuzují výbuchy smíchu nezatížené vynucenou politickou korektností.
Já taky v kinech poběží se svéráznou upoutávkou, natočenou pod vedením dokumentaristky Lindy Jablonské, a s krátkým animovaným filmem O sexu s hlasy Ani Geislerové a Pavla Lišky. Obojí vzniklo v dílnách sdružení Inventura, které pomáhá lidem s mentálním handicapem.
Já taky (Yo, también)Španělsko 2009 |
