Lego proti toxické maskulinitě. Druhý Lego příběh kvalit toho prvního nedosahuje

Příběh, jehož český název je ze všech mezinárodních verzí nejúslužnější vůči výrobci plastových dílků a uvádí jeho jméno velkými písmeny a s označením registrované obchodní značky, před pěti lety zaujal svou vynalézavostí a humorem. Jeho režiséry a spoluscenáristy byli Phil Lord a Christopher Miller, jejichž kredit před nedávnem ještě vzrostl díky autorství snímku Spider-Man: Paralelní světy. Nový příběh inspirovaný populární stavebnicí už také „pouze“ napsali, režie se tentokrát ujal Mike Mitchell, který v minulosti natočil například snímek Shrek: Zvonec a konec. Sérii snímků o legu sice jeho film oficiálně neukončil, ale potvrdil pravidlo, že povedené „jedničce“ je vždy těžké se vyrovnat.

Stejně jako první příběh je i ten nový založený na prolnutí dvou světů: figurek z lega a těch, kdo si s nimi hrají. Vše se odehrává ve stejné rodině a ve stejném domě, jen o pět let později. Chlapec Finn, jemuž stavebnice patří, se proměnil v adolescenta a z kostiček a figurek buduje dystopické město plné temnoty, násilí a potíží. Jediný, kdo si v něm udržuje optimismus, je panáček Emmet, hrdina prvního příběhu. Původně řadový stavební dělník v sobě před pěti lety objevil sílu zastavit tyrana, který se snažil natrvalo zafixovat jednotlivé sady stavebnice. Díky Emmetovi, jeho přítelkyni Lucy a dalším přátelům (třeba Batmanovi) zvítězila možnost sety navzájem míchat, popustit uzdu fantazii a dát prostor rozmanitosti.

Běda ženám, které vládnou mužům. Cesta skotské královny Marie na popravčí špalek

V politické paralele a didaktičnosti se pokračuje i tentokrát, ovšem s menší lehkostí a s rozpačitějším vyzněním. Chlapcův dystopický svět začnou napadat vetřelci ve službách jeho mladší sestry – reprezentují říši všelijakých hezoučkých či amorfních bytostí, princezen, svateb a otravně líbivé hudby, která není s klukovským legem vůbec kompatibilní. Dobrácký Emmet pochopí, že bude muset také zdrsnět, aby ubránil svůj svět. Konflikt dvou říší spěje k všeobecné zkáze, která se samozřejmě nakonec nekoná, naopak se ukáže, že vše se dá vyřešit, když chlapec i Emmet potlačí svou toxickou maskulinitu: Finn se podělí se sestrou a Emmet zůstane hodným trubkou, který plánuje s Lucy (i ta pochopí, že si nemá hrát na to, co není) budoucnost v úhledném domečku.

Novému poselství odpovídá i rozvržení rolí v „reálné“ rovině příběhu. Nejenže se do něj vehementně vloží dívenka Bianca, ale rodiče tentokrát zastupuje maminka (Maya Rudolphová), kterou jsme minule také neviděli. (A je pravda, že dozvědět se, jak to bolí, když člověk šlápne na kostičku lega, se asi opravdu můžeme jen od ní.) Naopak tatínek (Will Ferrell) se v přítomné rovině vůbec v obraze neukáže a jeho „taťkovské“ repliky zpoza dveří jako by ukazovaly, kam to časem dotáhne Emmet pod Lucyiným pantoflem. Není vyloučené, že jde o ironický komentář na druhou. Sice by jím tvůrci podrývali sdělení vlastního výtvoru, ale nejlépe by se tak vysvětlilo poněkud krkolomné smíření znepřátelených kostičkových říší – protože ta holčičí je s gustem vylíčena jako opravdu nesnesitelná a až do konce se na tom mnoho nezmění. Dost se pozná, že film o blahodárném působení ženského elementu stvořili samí muži.

Samozřejmě je ve snímku o plastové stavebnici (jak dlouho vlastně ještě bude její plastovost politicky přijatelná?) opět spousta drobných vtipů, které v podstatě stačí jako důvod jít se na film podívat. Patří k nim i sadistický žert s písní, která tak dlouho opakuje, že se divákům natrvalo usadí v hlavě, až se tak opravdu stane. Zvlášť pokud si publikum počká na závěrečné titulky, kdy song uslyší v originále a ne v dabované verzi, která snímku obecně rozhodně nepomáhá, jakkoli je asi nutná.