Liberecká Thais a litevské akcenty Pražského jara v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Tuto Massenetovu operu z jeho vrcholného tvůrčího období mohou diváci u nás znát pouze díky přenosu z Metropolitní opery, ve kterém v roce 2008 ústřední trojici vytvořili Renée Fleming (Thaïs), Thomas Hampson (Athanaël) a Michale Schade (Nicias).

Ovšem orchestrální mezihru s velkým dojemným houslovým sólem znají mnozí. Nejen z opery. Žije totiž vlastním koncertním životem. A možná si posluchači ani uvědomí, že tato slavná melodie patří právě do Massenetovy opery Thaïs. Jde o velkou orchestrální dohru po prvním obrazu 2. dějství, která zachycuje konverzi hlavní hrdinky z prostopášné femme fatale Egypta 4. století na křesťanskou kajícnici. Nesmíme se nechat zmást podtitulem comédie lyrique, který označoval ve Francii poloviny 19. století hudebně dramatické dílo se sentimentálními prvky často na historické a exotické náměty (Bizetova Carmen, Gounodův Faust). A nesměl chybět ve Francii neodmyslitelný balet. S komedií nemá Thaïs nic společného, zato lyriky je zde vrchovatě.

Ne zcela napravená Thais

Pro Thaïs, premiérovanou v Pařížské opeře v roce 1894, Massenet zvolil jako předlohu stejnojmenný román svého literárního současníka Anatola France (vyšel v roce 1890). Smýšlením levicový France v něm pranýřoval pokrytectví asketické křesťanské morálky a fanatismu v protikladu k oslavě radostí pozemského života. Nebyl první, kdo zpracoval téma obrácení hříšné kurtizány na boží víru z dob počátků křesťanství. Látka sahá až k syrským pramenům ze 7. století a především křesťanským legendám 10. století.

Mnich Athanaël z asketického řádu cenobitů se rozhodne přivést k víře v Krista pohanku a prostitutku Thaïs, za kterou muži v poživačné Alexandrii vydávali všechno své jmění. To se mu nakonec podaří, Thaïs se vzdá veškerého bohatství, šperků a života v přepychu a obrací se k cudnosti, pokoře a křesťanské víře v lásku boží a život věčný. Athanaël je ale konfrontován s poznáním, že hlavním motivem jeho evangelizačních snah nebyla duchovní láska ke zbloudilé bližní, ale smyslná vášeň k této ženě. Milostný vztah však zůstane nenaplněn a „napravená“ Thaïs zemře.

THAÏS - Jules Massenet. Divadlo F. X. Šaldy.

Atmosféře fin de siècle s jeho dekadentním erotismem tento námět velice vyhovoval. A Thaïs byla další z ženských hrdinek, které Masseneta tolik přitahovaly, včetně polepšených hříšnic jako Maří Magdaléna nebo Manon. Titulní roli napravené prostopášné krasavice napsal Massenet pro Sybil Sanderson, jejímž pěveckým uměním i zjevem byl hluboce zasažen a inspirován. Jakkoli Massenetova pozdně romantická citovost a typicky francouzská záliba v barevnosti satiricky ironické ostří předlohy Anatola France otupila, Thäis s nádechem hudební exotiky brzy pronikla do repertoáru operních divadel celého světa.

Nasazení Massenetovy Thäis do libereckého repertoáru oprávnilo především hudební nastudování Martina Doubravského. Tento dirigent znovu předvedl svůj cit pro romantické opery s jejich poryvy rozbouřených emocí, zde zejména při erotickém snu asketického mnicha nebo bezuzdných večírcích. Sugestivně vygradoval zejména velkou dramatickou scénu, kdy Thäis pálí veškerý dosavadní přepych, její ctitel Nicias se ji snaží odvrátit od jejího rozhodnutí odejít do kláštera, rozvášněný dav v orgiastickém vytržení vzývá zlato a smyslnost – a Thäis s Athanaëlem prchají. To ale v žádném případě neznamenalo nějaké permanentní fortissimo. Naopak, pod vedením Martina Doubravského se plně rozezněly instrumentační finesy mnoha různobarevných kombinací nástrojů i jejich sólového uplatnění. Fráze měly napětí a příslovečnou francouzskou eleganci. Slavné houslové sólo dojímalo, byť vibrato někdy hraničilo s nepřesnou intonací.

Zatímco Martin Doubravský v hudbě vyjádřil kontrasty, režisérka Linda Keprtová vystačila na prázdné scéně, ukončené vzadu otočnými panely, s málem. Libreto přitom předepisuje egyptskou poušť, terasy alexandrijského boháče, budoár Thaïs a náměstí před jejím palácem nebo oázu a klášter cenobitů. Jak je pro inscenace Lindy Keprtové typické, vybrala si s výtvarnicí Marií Blažkovou základní znaky, na kterých v různých významových výkladech staví své pojetí. V případě Thaïs jsou takovými znaky bedny a dámské lodičky, které zároveň se soudobými kostýmy Tomáše Kypty byzantský příběh ze 4. století přenesly do blíže neurčité současnosti. Bedny bez jedné stěny, velké tak, aby se do nich vešel člověk, představovaly cely pro mnichy i jeptišky v šedých hábitech, ale i postele a úkryty, byly policí pro desítky lodiček, aby navodily budoár Thaïs, tvořily podstavce pod antikizujícími sochami i pódia pro erotické produkce na divokých večírcích v Alexandii. Bedny vláčeny postavami na scéně bylo možné chápat i jako životní „břímě“, které s sebou neseme. Desítky luxusních lodiček pak byly symbolem přepychu i ženské dráždivosti.

Jenže další rekvizity působily až příliš popisně od chleba, soli a vody charakterizující mnišské prostředí po reklamu na spodní prádlo, golfové hole a kreditky, kterými si rozjařená společnost rozděluje fet. Důležité taneční scény v choreografii Mariky Hanouskové postrádaly vynalézavost, což nemohla zvrátit Vanda Šípová, která k výkonu jako striptýzové tanečnice Charmeuse ještě výborně zpívala. Bez odůvodnění, mimo logiku díla pak režisérka pojala závěr, při kterém se umírající „nová“ mniška Thäis upíná „postaru“ k postavám spjatým s jejím životem v rozmařilosti.

Obtížný úkol vyjádřit výrazovou mnohotvárnost a vývoj Thaïs od veselé lehkomyslnosti, ženské smyslnosti se silným erotizujícím nábojem přes exaltované pohrdání po obrat k askezi i za cenu fyzických útrap v Liberci svěřili Lívii Obručník Vénosové. Zhostila se této titulní role především po herecké stránce - její Thaïs byla nabita smyslností, byla skutečně eroticky přitažlivou ženou, která však při pohledu do zrcadla zahání neklid a stísněnost, že by snad čas mohl ovlivnit její krásu. Divoce až hystericky s revolverem v ruce vzývá Venuši, aby jí vrátila sebedůvěru. Přesvědčivá byla i při svízelném putování k nové víře s proměnou v pokornou kajícnici vedenou vírou v lásku boží. Mnohotvárnost hereckých prostředků však nepodpořila rozmanitostí pěvecké složky – Obručník Vénosová se soustředila až příliš na dramatický výraz, který ústil do ostřejších tónů s nepříjemně znějícím vibratem. Tam, kde volila lyričtější projev, zněl její hlas měkčeji a zejména v závěru dosahovala emocionální hloubku i prostřednictvím zpěvu.

Doslova objevem se stal mladý slovenský barytonista Csaba Kotlár, který působí především v Banské Bystrici. Po všech stránkách svým tvárným, intonačně naprosto přesným barytonem i dikcí vystihl pikantní a dráždivou směsici askeze a náboženského zanícení, pod kterými ale ukrývá živočišnou smyslnost mnicha Athanaëla, když v živém snu vidí polonahou Thaïs jako Venuši. Nad umírající Thaïs sugestivně pointoval vývoj této postavy - teprve nyní tento fanatický hlasatel boží chudoby a cudnosti otevřeně připustí, že v sobě po celý život potlačoval tělesnou touhu po ženské kráse, že lhal, když sliboval boží lásku, protože neexistuje nic silnějšího a opravdovějšího, než pozemská láska dvou lidí, jeho láska k Thaïs, kterou předtím pohrdal. A prosí o slitování.

Hlavní dvojici doplňoval tenorista Dušan Růžička jako hédonistický Alexandrijec Nicias, ale i Soňa Godarská a Alžběta Vomáčková v rolích Niciasových konkubín s dnes módním lesbickým podtónem – a to nejen v sólových výstupech, ale i ve výborně sezpívaných ansámblech. Tuto kvalitu měl i sbor pod vedením Tvrtka Karloviče.

Premiéra měla u diváků velký úspěch. Liberecká opera v posledních sedmi letech přitahuje pozornost dramaturgicky objevnými tituly, často v kombinaci s neotřelým nastudováním a výkony, které v našem kontextu výrazně převyšují průměr. Taková byla Foersterova Eva, Offenbachův Robinson Crusoe, Démon Antona Rubinštejna, Belliniho Náměsíčná nebo Pucciniho Edgar – a nyní i Massenetova Thäis.

Užitečné litevské akcenty Pražského jara

Pobaltský akcent letošního ročníku Pražského jara v uplynulém týdnu vyvrcholil dvěma koncerty – v Rudolfinu vystoupil Litevský národní symfonický orchestr pod taktovkou Modestase Pitrénase se sólistkou Violetou Urmanou a Kaunaským státním sborem, který se následujícího dne prezentoval samostatně v kostele sv. Šimona a Judy.

Je otázka, nakolik bylo přínosem, aby se litevský orchestr na Pražském jaru v první části večera prezentoval právě Hectorem Berliozem, třebaže na něm bylo možné porovnat vysoké kvality orchestru s jinými. Berliozova předehra k opeře Benvenuto Cellini byla zřejmě zařazena jako úvod pro Violetu Urmanu, aby se blýskla v Berliozově rozsáhlé scéně Kleopatřina smrt. Jakkoli orchestr hrál brilantně s vystižením Berliozovy zvukomalebnosti a dynamických kontrastů a Urmana jako tragická egyptská královna – ponížená ve své vznešenosti - potvrdila své postavení světově uznávané sólistky dramatických sopránových i mezzosopránových rolí, vrcholem večera byla česká premiéra Epitafu uplynulého času litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse. V tomto symfonickém oratoriu pro smíšený sbor a symfonický orchestr z roku 1998 vyjadřuje čtyři momenty pohnuté litevské historie – založení Vilniusu podle legendy o snu velkovévody Gediminase v roce 1323, založení univerzity ve Vilniusu v 16. století, kdy Litva vzkvétala, a naopak její uzavření v době nesvobody pod ruskou anexí. Oratorium uzavírá znovuposvěcení katedrály v roce 1988 s vyústěním do naděje zdolání mocného nepřítele.

Pražské jaro - Litevský národní symfonický orchestr, Modestas Pitrėnas – dirigent, Violeta Urmana – mezzosoprán,

Pražské jaro - Kaunaský státní sbor, sbormistr Petras Bingelis

Kutavičiusovo oratorium však není zatěžkané vlasteneckým patosem ani délkou. Skladatel využívá mnohotvárné kompoziční postupy, často založené na polyfonii, k působivému vyjádření bolestného lamenta i oslavného hymnu nebo vítězných fanfár, dílo je postavené na gradacích i prudkých dynamických a výrazových zvratech, střídá se vzrušená expresivita se zklidněným ponorem do reflexí, majestátnost a tiché usebrání.

Třebaže Kaunaský stání sbor, založený současným sbormistrem Petrasem Bingelisem v roce 1969 v tomto druhém největším litevském městě, ukázal své kvality již při Kutavičiusově oratoriu, své mistrovství naplno rozvinul na samostatném koncertě. Ve svém programu prezentoval širokou paletu litevských romantických i soudobých skladatelů vedle Tří písní Clauda Debussyho a Madrigalů Bohuslava Martinů. Prostor kostela Šimona a Judy se rozezněl mohutným plénem téměř šedesátičlenného sboru se skvěle vyváženými a stmelenými hlasy, spletí polyfonicky vedených hlasů, nejrůznějšími efekty od ševelení, šepotu, ozvěny a přelévání toku zvuku. Ze sborové sazby se vynořovala sóla. Umění sboru prověřilo náročné čtyřicetihlasé (!) moteto skladatele anglické renesance Thomase Tallise.

Oba koncerty ukázaly, že taková dramaturgie, která přináší tvorbu i interpretační umění Litvy, u nás jinak prakticky nedostupné, má v festivalu formátu Pražského jara smysl a oprávnění.

Inspirace na dny příští

Pražské jaro – Nokturno III. Chaazi Levicek / mezzosoprán & Jiří Levíček / klavír. Henri Duparc: L’invitation au voyage, Extase, Phidylé, Gioachino Rossini: La regata veneziana, Vítězslava Kaprálová: Jablko z klína op. 10, Vítězslava Kaprálová: Sbohem a šáteček op. 14, americké lidové písně: výběr. Hudební fakulta AMU, středa 1. června 21:30 h.

Pražské jaro – Andreas Scholl / kontratenor, Collegium 1704. Dirigent Václav Luks. Henry Purcell: The Fairy Queen, suita (výběr), If Music Be the Food of Love (Song Z379a), Sweeter than Roses (Pausanias, the Betrayer of his Country), Evening Hymn: ‘Now that the sun hath veil’d his light’, Z 193, Abdelazer, suita (výběr), Dido’s Lament: ‘When I am Laid in Earth’ (Dido & Aeneas), Hail, Bright Cecilia, Z.328, Cold Song: ‘What Power Art Thou?’ (King Arthur), Welcome to All the Pleasures: ‘Here the Deities Approve’ – Ode For Saint Cecilia’s Day, Pavane & Chaconne pro smyčce a basso continuo g moll (Z730), O Solitude, My Sweetest Choice!, Music for a While (Oedipus), King Arthur, suita (výběr), Fairest Isle (King Arthur). Rudolfinum – Dvořákova síň čtvrtek 2. června 2016 20:00 h.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Hudební nastudování a dirigent Oliver Dohnányi, dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, choreografie Jiří Pokorný, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Jana z Arku - Ivana Klimentová / Klára Kovaříková, Jana z Arku – dítě Marie Pokrupová / Eva Samková ml. / Viktorie Vítová, Jana z Arku–dívka - Jarmila Dycková, Bratr Dominik - Jaroslav Someš, Ten druhý - Jakub Hliněnský / Marek Pavlíček, Panna Maria - Radka Sehnoutková / Ivana Šaková, Svatá Markéta - Ivana Veberová / Ivana Šaková, Svatá Kateřina - Jana Foff Tetourová / Alžběta Vomáčková ad. Sbor a orchestr opery DJKT, Dětský sbor DJKT, Orchestr DJKT a Nová Česká Píseň. Nové divadlo, premiéra sobota 4. června 2016 19:00 h.