Beze slova úvodem Rea posílal do hlediště vlny prosluněných melodií, jak z filmového plátna. Příboj zvonících kytar tvořil celou první půli hlavního programu a ustal ve chvíli, kdy už byli diváci definitivně dezorientovaní.
Tento úvod sestavený z repertoáru skupiny Delmonts! se tak pro návštěvníky stal jakousi předkapelou. S písní Where The Blues Came From se Rea konečně postavil také k mikrofonu. Její název výmluvně charakterizoval žánrové odstíny do kterých byl zbytek uvedených písní vymalován. Vévodila jim modrá barva blues. Zlatavá opona v pozadí se snesla k zemi a odkryla scénu ozdobenou v prostoru visícími kytarami všech tvarů a nápis The Hofner Blue Notes. „Název“ kapely se pozměnil, složení ne. Bicí s ostrým „šroťákem“ hrál Martin Ditcham, skvělou kytarou v doprovodné roli Reu podporoval Robert Ahwai a Neil Drinkwater často s Reovou kytarou vedl svými klávesami zajímavé, melodické dialogy. Zpočátku se do nich zapojovala i vyvážená, příjemně znějící basa Colina Hodgkinsona.
Seshora spuštěná lampa ve tvaru UFO si z blízka posvítila přímo na Reu, který na chvíli vytáhl z kapsy harmoniku. Druhou zpívanou byla oblíbená Josephine, která některé z kytarových dekorací obtáhla modrým neonem. Světelný doprovod nechával atmosféru lehce pohupovat na tmavě duhových paprscích. Výsledný dojem ničím nezklamával, naopak působil komplexně a vyváženě. Easy Rider i Julia v blůzových hávech zněly až provokativně tiše. Poklidné hodnoty hlasitosti byly pro celý koncert konstantní a celkový zvuk neměl žádné závažné nedostatky. Pro publikum v ochozech křivil jeho příjemný charakter snad jen členitý strop zastaralé haly. Podmanivě nakřáplý Reův hlas se k nim snad dostal nezkreslen.
Znenadání se halou rozléhala táhlá, hrozivá ozvěna pekla. A s ní přišlo uvědomění si blížícího se konce. Morriconeho děsivý motiv předznamenal známé rify hitu Road To Hell. Když pak blikající scéna zbarvená do červena potemněla, bylo si potřeba vytleskat přídavek. Publikum už se vzpamatovalo z počátečního zmatení a v On Tha Beach odpovídalo na skvělé Reovo kytarové sólo tleskáním do rytmu. Třetí opona přeplněná kytarami se po pádu té druhé rozzářila a diváci se konečně začali bavit, když uposlechli výzvu poslední Let`s Dance. Ta chvíle byla působivá, naneštěstí však netrvala dlouho.
Chris Rea k lidem nepromluvil snad „ani větu“. Skladby navazoval bez jakýchkoli prodlev a vše se tak znenadání přehouplo v uzavřenou show. Instrumentálně i pěvecky byla velmi dobře odvedená. Jen bylo jasné, že to Rea tentokrát nemyslel, jako dlouhý večer, bez starostí o čas. Možná za to mohly i zdravotní problémy, které jej údajně tíží.
Přesto však Reova sliedová kytara provázela známým i neznámým repertoárem s bezstarostnou přesvědčivostí. Vystoupení působilo ucelenou formou s jasně ujasněným obsahem ve sdělení. Kdo se nechal naladit, odcházel pohoupán modrým blues barvy moře.
