Nad žánrovým rozptylem aktivit Michala Nejtka zůstává rozum stát. Je ve své generaci jedním z nejuznávanějších skladatelů soudobé vážné hudby, má za sebou práci pro velké festivaly včetně Pražského jara i operu Pravidla slušného chování v moderní společnosti pro brněnské Národní divadlo.
Na pomezí vážné hudby a „lehké múzy“ byla jeho aranžmá skladeb Plastic People of the Universe do symfonických podob. Je plodným autorem scénické hudby pro řadu českých divadel. Zcela mimo žánry zasahuje trio, které ustavil s kontrabasistou Tomášem Liškou a banjistou Lubošem Malinou.
Nejtek se ale úspěšně pohybuje i v první lize rockové hudby. Dlouhá léta byl členem kapely Davida Kollera (tam si v současné době vybírá pauzu) a hraje také s triem Michala Pavlíčka. Kdesi mezi světy alternativy, rocku, elektronického experimentu a jazzové fúze se pohybuje kapela NTS. Menší nebo jen občas fungující projekty vynecháváme.
Všechny aktivity Michala Nejtka bylo potřeba vyjmenovat proto, abychom pochopili, co vlastně na nyní čerstvě vydaném albu 8 For 3 And 4 a vydaném pod jmény protagonistů, jimiž jsou s Nejtkem kontrabasista Tomáš Liška, bubeník Martin Novák a ve třech skladbách z osmi kytarista Jiří Šimek, vlastně zní za hudbu. A proč.
Přestože Nejtek v bookletu mluví o svém návratu k akustickému zvuku klavíru a vzpomíná na svoji studentskou lásku k triu Keithe Jarretta, album nabízí mnohem širší hudební záběr, který je právě syntézou toho všeho, čím za léta praxe prošel. „Hudba na této nahrávce je jazz, jak ho vidím v roce 2017, po letech nejrůznějších hudebních dobrodružství.“ Ano, to je velmi přesné.
Už začátek alba ve skladbě Quit The Quince je vlastně postaven na „riffech“ jakoby vypadlých z nějaké fusion nahrávky – být tu místo akustického elektrické piano, klidně by za ním mohl sedět Chick Corea. Když ale skladba přejde do skutečně akustické klavírní drobnokresby, oceníme nejen až mikroskopickou práci s detailem, ale také skvělý zvuk, který umožňuje náležitě si vychutnat každý tón.
Jako by chtělo Nejtkovo trio alespoň zdánlivě uchlácholit konzervativce, skladba Ritual Downgrade stojí na swingovém rytmu včetně ukázkového „kráčejícího basu“; harmonie skladby ale rozhodně není standardní a graduje ve vysloveně tvrdém finále.
Šimkova kytara se poprvé přidává v Shadows Roses, nejprve jako pomocník při udržení opakovaného a decentně „obráběného“ motivu, který nese introvertní melodii, v jemné kodě pak její reversní zvuky evokují elektronickou současnost.
Posluchačsky velmi vstřícné jsou i skladby Cryptic Waltz (skutečně tříčtvrteční, tajemného se na ní toho mnoho nezdá, nesou ji spíš hladivé až romantické harmonie, které ale nesklouzávají k podbízivosti) a (Your) Maybies, imprese s vysloveně melodickou kytarou.
Atak základního tria v Le jung/Tears of Erik přechází do (možná až příliš dlouhé) perkusivní jízdy, druhou stranou téže mince je pak klidná poloha se strunami kontrabasu rozechvělými smyčcem a uvážlivými tóny klavíru, jež má až očistný charakter.
Album vrcholí skladbami Love & Fury Control, ta ukazuje, kolik hudby lze „nadělat“ kolem jedné, ale pečlivě obráběné výrazové polohy, a Learn Some Manners, vlastně alternativním rockem s ďábelsky zkreslenou elektrickou kytarou.
Nejtkovo album je nejen nesmírně členité a posluchačsky „dobrodružné“, ale také opravdu moderní. Neuzavírá se do škatulky a neslouží k exhibici hráčské techniky. Jeho umělecká síla je uvnitř celého aranžmá, propojení hudebníků. A přirozeně také ve skladatelské práci Michala Nejtka, jejímž je zdařilým profilem.
