10. května 2017 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

MINIRECENZE: Rozhárané TajMo, migrantské blues a zdařilá pocta navrch

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Keb´ Mo´ & Taj Mahal | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Keb´ Mo´ & Taj Mahal | foto: Concorde

Téměř ve stejnou dobu vydali nová alba nejvýznamnější představitelé bluesového písničkářství, které v 90. letech výrazně poznamenalo hudební scénu. A do nové produkce promluvil i jejich patron, slavící v těchto dnech úctyhodné životní jubileum.

TAJ MAHAL & KEB ́ MO ́: TajMo
Concord Music Group 2017
Tohle album viselo ve vzduchu vlastně dlouhá léta, přestože se o něm konkrétně mluvilo jen pár měsíců. Letošní pětasedmdesátník (půlkulatiny oslaví příští týden) Taj Mahal je jedním z mála bluesmanů své generace, kteří se nikdy nedrželi striktně žánru a dělali výlety i velmi daleko za ně. A zároveň je jakýmsi kmotrem celé generace bluesových písničkářů, která o sobě dala vědět v 90. letech. A Keb ́ Mo ́ je jedním z jejích vůdčích představitelů, podobně nedogmatickým bluesmanem a celoživotním Mahalovým obdivovatelem.

Přestože by člověk čekal, že album dvou multiinstrumentalistů, jejichž doménou jsou především akustické strunné nástroje, tehdy hlavně všechny druhy kytar, ale i banjo nebo ukulele, vtipně nazvané TajMo, bude víceméně bluesovým jamem dua, rozhodně (jen) jím není. Hned v otvíráku Don ́t Leave Me Here se do písničky obuje celá kapela i s klávesami a dechy, lahůdkou je mistrovská foukačka další legendy Billyho Branche.

Kromě bluesových čísel tu znějí i afrokubánské rytmy v písničce Soul nebo překvapivý cover songu britských rockerů The Who Squeeze Box, překopaný do louisianského stylu zydeco. Přestože všechny nahrávky jsou mistrovské a povyšují je i další zajímaví hosté (např. Bonnie Raitt v úloze backvokalistky v závěrečné předělávce písně Johna Mayera Waiting On The World To Change), je těch výrazových přemetů možná až přespříliš. Nadšení Taj Mahala a Keb ́ Mo ́a ze společné práce a vzájemného chrlení bezhraničních nápadů lze pochopit, silný producent jim ale přece jen trošku, trošičku mohl přitáhnout uzdu.

Eric Bibb

Eric Bibb

ERIC BIBB: Migration Blues
Stony Plain Records 2017
Eric Bibb je bluesmanem ze stejného vrhu jako Taj Mahal nebo Keb ́ Mo ́, je ovšem za prvé o dost stylovější, za druhé má blízko k folkové scéně. A to nejen tím, jaké písně hraje a v jaké „partě“ se pohybuje, ale také svými postoji. Bluesmani se obvykle politicky příliš neangažují, Bibb naopak neváhá tu a tam situaci písní nebo slovem okomentovat. Toto album je zatím nejsilnějším důkazem jeho, s nadsázkou (a bez ironie) řečeno, čtení novin.

Bibb na albu svých i převzatých písní nabízí různé pohledy na dnes tolik diskutovanou migraci a přichází například s paralelami exodu černého obyvatelstv na jihu Spojených států v době hospodářské krize se současným útěkem Syřanů do Evropy. Je si pochopitelně vědom i toho, že drtivá většina současných Američanů má vlastně migrantské kořeny - a svědčí o tom i jejich hudba, ať je to právě blues, pocházející z Afriky, nebo třeba cajun (v jehož stylu tu najdeme instrumentálku La Vie Est Comme Un Oignon), tedy hudba francouzských osadníků Louisiany.

Do konceptu Bibbovi zapadají i dvě velmi slavné písně klasiků folkového protestsongu: Masters of War Boba Dylana (kterou podává s opravdu velmi temným cítěním) a This Land is Your Land Woodyho Guthrieho. Přestože Bibb pracuje s různými styly, díky komorní podstatě nahrávky drží celá deska krásně pohromadě. A přes celkové ladění díky přirozenému projevu i rukopisu ani za mák nešustí papírem novinových úvodníků.

Guy Davis & Fabrizio Poggi

Guy Davis & Fabrizio Poggi

GUY DAVIS & FABRIZIO POGGI: Sonny & Brownie’s Last Train
M.C. Records 2017
S alby poct hudebním legendám většinou bývá potíž - posluchač se musí chtě nechtě ptát, jaký má smysl přehrávat jednou nahrané, zvlášť pokud jsou ony předělávky záměrně ve stylu originálu. Před touhle otázkou nemá smysl se otáčet zády ani v případě tohoto alba, jedním dechem ji ale je v rámci spravedlnosti potřeba zrelativizovat. Americký kytarista Guy Davis (další z oné „party“ křísitelů bluesové tradice, o kterých jsme se dozvěděli v 90. letech) se svým parťákem, italským harmonikářem Fabriziem Poggim, natočili prostě bez všech komentářů krásnou a autentickou desku.

Vůbec nevadí, že jde o poctu jedné z nejslavnějších bluesových dvojic, harmonikáři Sonnymu Terrymu a kytaristovi Browniemu McGheemu, že si oba vesměs „vypůjčují“ jejich hráčské styly i stavbu kooperace dvou nástrojů a dvou hlasů v duu, a že do písniček z jejich zpěvníku v podstatě nijak nezasahují. V jejich podání není ani stopa kalkulu (ostatně, jaký by mohl být kalkul v hraní těch desítky let starých songů...?), naopak, z nahrávky jako bychom přímo slyšeli příslovečné smeknutí klobouků obou protagonistů před jejich předchůdci.

Nová je jen úvodní písnička, která dala albu jméno: Sonny and Brownie’s Last Train. Tu napsal Guy Davis jako svůj osobní vzkaz svým vzorům, s ohlasovými motivy v instrumentaci (právě tady Poggiho foukačka poprvé na albu zahouká jako vlak, což byl oblíbený fór Sonnyho Terryho). Vyznání pak končí slovy: „Goodbye Sonny. Goodbye Brownie. See you on the other side.“ Jistě netřeba překládat.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz