20. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Návrat k fernetovému období, hodnotí Michal Ambrož nové album

Michal Ambrož. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Ambrož. | foto: František VlčekMAFRA

V pětašedesáti letech přichází Michal Ambrož, dnes už v pozici jedné z českých rockových legend, s novým albem. Jeho názvem, nebo spíš „nenázvem“ Hudba Praha & Michal Ambrož je řečeno vše. Oproti předchůdci jde tentokrát o album kapelové.

LN: Vaše nové album je hudebně o hodně klidnější, než jak máme Hudbu Praha zafixovánu z minulosti. Je to věkem?
Samozřejmě, může to být i věkem. Ale já to hlavně vidím jako součást vývoje. Když jsem před třemi lety točil svoji první sólovou desku, Srdeční příběh, byla sestavena ze starších písniček, nahraných v produkci Davida Kollera jinak, než zněly původní verze. A už tam se objevila tahle moje klidnější poloha. Objevili ji vlastně slovenští muzikantští přátelé, kteří ji se mnou točili. K jedné písničce jsem jim nahrál jen takový pracovní zpěv s tím, že jsem na něj netlačil a plánoval písničku ještě přezpívat. Ale jim se to líbilo natolik, že mě přesvědčili, abych to nechal, jak to je. A David Koller pak vlastně touhle cestou vedl produkci celého alba. No a pro aktuální album jsem si tuhle polohu zachoval. Je k ní ostatně ještě jeden důvod – technický. Protože jsem přestal hrát na kytaru, nemám za sebou řvoucí aparaturu. Když máte hlavu zahlcenou naplno puštěnou kytarou, nezbývá vám, než ji překřičet. A tenhle problém mi teď odpadl.

MICHAL AMBROŽ (1954)

Český rockový písničkář, zpěvák, kytarista, prasynovec malíře Jana Zrzavého. V roce 1981 založil skupinu Jasná páka, v níž začínal svoji dráhu mj. David Koller. Po zákazu, vyprovokovaném štvavým článkem Nová vlna se starým obsahem v komunistickém časopise Tribuna, se v roce 1984 skupina přejmenovala na Hudbu Praha. Ta s několika přestávkami funguje dodnes. Paralelně byl Ambrož několik let frontmanem skupiny Divoký srdce a nyní s Kollerem opět vede obnovenou Jasnou páku, jejímž frontmanem je zpěvák Petr Váša. Působí také jako moderátor pražského Radia Beat.

V roce 2015 došlo v Hudbě Praha k rozkolu a rozštěpila se na dvě skupiny: Michal Ambrož & Hudba Praha a Hudba Praha Band.

LN: Atmosférou se album vrací do poloviny 80. let, kdy Hudba Praha s podobně klidnou polohou začínala.
Ano, to jsem si řekl, když jsme začali na desce pracovat: zkusme navázat na to období, které kritik Josef Vlček tehdy nazval hořkosladkým, fernetovým. Tedy trošku zvolnit od toho rozeřvaného rock’n’rollu, kterým jsme se zabývali po převratu. Už mě trochu přestával bavit.

LN: Na koncertech už tedy „rozeřvaný rock’n’roll“ vynecháte?
Na těch, které teď byly bezprostředně po vydání desky, měli lidé možnost slyšet poprvé a asi i naposledy všechny novinky najednou, vždycky v první půlce koncertu. Po pauze jsme se vrátili k osvědčeným písničkám, které lidi znají, tedy k těm takzvaným hitům. Na koncertech, co nás čekají, už to bude trochu jinak. Když budeme mít hodinové vystoupení na nějakém festivalu, zařadíme jen třeba jednu dvě novinky, tak jak se to běžně dělá.

LN: Album je tematicky víceméně ucelené. Přistupoval jste k psaní písniček jinak než dřív?
Úplně první písnička, která na tuto desku vznikla, je Uprchlík, což je shodou okolností jediná, u které nejsem autorem ani textu, ani hudby. Je to osvědčený Jura Hásek Krchovský, jehož několik básní jsme už v minulosti zhudebnili. Uprchlík je obraz katastrofy. A všechny další písničky, které po téhle, zařazené na začátek alba, následují, vyprávějí o tom, jaké je to po té katastrofě. Čili je to album sestavené tak, aby mělo začátek, prostředek a konec. Takhle koncepční desku jsem ještě neměl. Ale ten „příběh“ vznikl spontánně, podle toho, jak vznikaly písničky.

LN: Produkci alba si mezi sebe rozdělili členové Hudby Praha. David Koller je na obalu uveden jako supervizor. Co si pod tím mám představit?
On byl takový „big brother“. Já po minulé desce chtěl, aby David produkoval i tuhle, ale nakonec jsme se dohodli na supervizi. Začalo se natáčet u něj ve studiu v Mikulově, pak se nahrávání přesunulo do Prahy, jednak do Meet Factory, jednak k Petru Kalábovi, což je taky spřízněný člověk přes Davida. A sám David měl nad vším kontrolu a poslední slovo. Což neznamená, že by ho tlačil za každou cenu. Prostě řekl svůj názor a na nás bylo, abychom se k tomu nějak postavili.

David Koller a Michal Ambrož

David Koller a Michal Ambrož

LN: Někdejší Hudba Praha byla hodně lidsky propojena. Jak to funguje v současném obsazení, které tvoří o generaci mladší muzikanti, než jste vy?
Doba se hodně změnila, nesmíte zapomenout, že za minulého režimu jsme tady žili v ghettu a přirozeně k sobě tíhli. Jakmile se to rozprsklo, každý jsme začali mít svůj život. A pak se dokonce stará Hudba Praha v 90. letech rozešla, rozštěpila se přesně napůl. Půlka chtěla hrát a půlka ne – co s tím? Takže se to zastavilo a já začal dělat s kapelou Divoký srdce. Jako Hudba Praha jsme se pak dali dohromady až po smrti baskytaristy Ivana Wünsche. Celé to skončilo tím, že jsem z toho života, který jsem vedl, dost těžce onemocněl, a když jsem se vzpamatoval, řekl jsem si, že už to takhle dál nechci. Důsledkem toho byl rozchod, z něhož vyplynulo, že teď existují dvě kapely – Hudba Praha Band, kterou založili moji bývalí spoluhráči, a Hudba Praha, která hraje se mnou. My v naší kapele máme mezi sebou vztahy výborné. Samozřejmě, všichni mají rodiny, takže nemáme čas na to, abychom chodili každou chvíli po hospodách, jako se kdysi chodívalo. Ostatně někteří z nás na to už nemáme věk ani zdraví. Ale třeba společné cesty na koncerty a z nich bývají docela veselé. Můžu říct, že se sešla dobrá parta.

LN: Vaše písně nikdy nebyly žádné veselé popěvky, i nové album je dost potemnělé. Je to reakce na dobu, v níž žijeme? Hodně lidí prožívá deziluzi, někteří mluví dokonce o „návratu normalizace“. Cítíte to taky tak?
Samozřejmě mám taky podobné pocity, ale nemyslím si, že je to jen záležitost České republiky, je to celosvětový trend. Slova přestávají platit, ztrácejí význam, každý si s nimi dělá, co chce. Když se řekne konzervativní hodnoty, nikdo pořádně neví, co to znamená. Najednou je tady takový „buzar“ z té obdivované a vzývané západní Evropy, takový závan skoro až bolševismu. Vezměte si jenom Jeremyho Corbyna, to je přece normální stalinista, který chodil v 80. letech z vlastní vůle – a zadarmo! – udávat estébákům na českou ambasádu. A ta druhá strana, pravicová a konzervativní, je taky vychýlená. Takže člověk, který stojí ve středu, neví, čí je...

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz