Úterý 11. května 2021svátek má Svatava 14 °C skoro jasno, občasné bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nenechat se koupit. Zkušenost ‚veselého ghetta‘ předat nejde, tvrdí majitel vydavatelství Drápal

Nic, co by si sám nepustil. „Můj vkus je jediným měřítkem toho, co Guerilla... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nic, co by si sám nepustil. „Můj vkus je jediným měřítkem toho, co Guerilla... | foto: GUERILLA RECORDS

PRAHA Dvacáté výročí letos slaví lounské hudební vydavatelství Guerilla Records. Jeho majitel Vladimír Drápal, řečený Lábus, skvěle pečuje nejen o odkaz undergroundové hudební kultury 70. a 80. let, ale mapuje i současnou nezávislou scénu.

Lidovky: Měl jste nějaké vydavatelské zkušenosti z doby, kdy jste byl součástí undergroundu před rokem 1990?
V té době nebylo nic takového reálné a kdo se to toho pustil, riskoval kriminál, viz Petr Cibulka, František Stárek, Jiří Gruntorád a řada dalších. Ale dalo by se říci, že jsem byl zdatným distributorem, třeba časopisu Vokno v severních Čechách, měl jsem přístup k řadě samizdatových nahrávek, které jsem kopíroval a samozřejmě celou řadu sbírek a textů, které nemohly vyjít, jsem přepisoval v mnoha kopiích. Jednalo se skutečně o stovky a tisíce stran za tu dobu.

Z toho lze usoudit, že mi vždycky šlo o to, aby se umění, které mě nějakým způsobem oslovuje a zajímá, dostalo k co nejvíc lidem. Není mou chybou, že totalitní stát i takovouto činnost považoval za nepřátelské politikum. Vlastně to samé jsem dělal po roce 1989, ale už legálně: pořádal koncerty, měl knihkupectví, pracoval v divadle, teď vedu galerii. A založení vydavatelství není nic jiného než pokračování stejnou cestou, ale bez hrozby kriminálu. Pokud tedy platíte daně.

Pavel Zajíček a Vladimír Lábus Drápal
Vratislav Brabenec (PPU) a Vladimír Lábus Drápal

Lidovky: Měl jste nějakou konkrétní pohnutku k tomu založit vydavatelství, orientované převážně na underground, až po deseti letech demokracie?
V té době už pominul komerční zájem o neoficiální umění, které po revoluci pařilo k atraktivnímu zboží; vycházely zakázané knihy, nahrávky, hltali jsme kapely, které k nám přijely ze Západu, všechno bylo nové a všechno bylo možné. Ale trh se nasytil a samozřejmě tato kultura oslovila v podstatě jen ten citlivější segment populace, zbytek se s ním povrchně seznámil a šel za další módní vlnou, ať už to byl zdravý životní styl, esoterika či východní náboženství. A tihle lidé dnes spirálou času většinou skončili u vzývání retra osmdesátek v celé jeho jednoduchosti a povrchnosti, ale to jsem odbočil.

Nicméně důsledkem bylo, že vydavatelství, která chtěla obstát před neviditelnou rukou trhu se musela přeorientovat na atraktivnější a komerčnější žánry. Ale já provozoval několik hudebních klubů a jiné koncerty hojně navštěvoval, takže jsem byl v kontaktu s různými lidmi stále. Navíc ta předlistopadová undergroundová komunita stále existovala a čím víc se společnost převracela ke konzumnímu modu, tím víc se opět semkávala, byť to nebylo už tak intenzivní. A jednoho dne mě oslovil Pavel Zajíček, leader skupiny DG 307, které jsem tenkrát dělal manažera, jestli bych jim taky nevydal nějaké nahrávky.

Takže jsem se k tomu dostal hlavně proto, abych tak řekl, že nikdo jiný už to nechtěl dělat a já cítil jakýsi „dluh“ vůči těm lidem, s kterými jsem dospíval a kteří mi umožnili ten život prožít důstojně a vesele. Moje filozofie byla, že na tomto „podnikání“ nebudu nijak finančně závislý, abych mohl vydávat výhradně věci, které sám vyberu. Na druhou stranu musím prozradit, že jsem nečekal, že zájem o ty nahrávky bude až tak mizivý. Mizivým sice zůstal dodnes, ale moje filozofie se nezměnila, jediným měřítkem vydání je můj vkus bez ohledu na jakýkoli komerční potenciál. Jsem přesvědčen, že tyhle nahrávky nestárnou, že jsou nadčasové a tedy nepomíjivé. Nutno ovšem zdůraznit, že bez vstřícného přístupu většiny kapel, které patří do vydavatelství a považují ho za rovnocenného partnera, by jeho další existence vůbec nebyla možná.

Lidovky: Už dlouhá léta se vedou spory o to, zda termín underground může platit i pro dnešek, nebo zda jde o čistě historickou záležitost. Jak to vidíte vy?
Ten historický se nevrátí a nelze ho ani přiblížit těm, kdo v něm nežili, protože tu zkušenost „veselého ghetta“ prostě nejde předat, zmizel i ten stmelující „společný nepřítel“. Vztahy mezi lidmi v undergroundu byly tehdy vřelejší a pevnější nežli řada pokrevních příbuzenství. Ale taky nechyběla určitá zběsilost, protože ten život se odehrával na hraně, pořád byl člověk jednou nohou v průšvihu. A důsledky toho, jako nemožnost vykonávat kvalifikované zaměstnání, v nejhorším případě kriminál za šíření nezávislé kultury a tím pádem nezávislého myšlení, to musel člověk být opravdu posedlý a věřit ve smysl toho, co dělá, aby takhle riskoval. Ale ta pospolitost, vzájemné důvěra a radostné prožívání přítomnosti to všechno vynahradilo.

Dnes podobné nebezpečí už nehrozí, ovšem ty vztahy také nejsou, a ani nemohou být, tak intenzivní a otevřené; tenkrát jsme něco hledali, dnes jde spíš o zábavu. Navíc intenzivní tlak StB a pohrdání „slušných lidí“ byly takovým sítem, skrz které se dostali jen lidé, pro které byl jiný život opravdu nemožný. Je pravdou, že ideologický teror nahradil v současnosti „teror“ komerce a konzumu, ale vnímání světa a svého místa v něm se v undergroundu zase tolik nezměnilo: jde o vnitřní svobodu a toleranci. Žít podle sebe, otevřeně, neústupně, nenechat se koupit, oslepit. Žít si svůj život nezávisle, podle vlastních pravidel, které se mohou úplně lišit od těch, která společnost považuje za úspěšná a tzv. správná.

Lidovky: Dá se vůbec nějak popsat underground z estetického hlediska, odhlédneme-li od společenského rozměru?
Spíš než o estetice bych v tomhle případě mluvil o vědomém protestu, o „nepřizpůsobivosti“. Dlouhé vlasy byly v komunistické společnosti stigma i snadný terč. Už to vás řadilo mezi podezřelé živly a přinášelo řadu nepříjemností, ale na druhou stranu to byla jakási veřejně vztyčená vlajka nesouhlasu a vzpoury. Zajímavé je, že u řady lidí převládají rezidua bolševické propagandy a jakmile se něčím odlišujete, pořád to vyvolává podezření a nedůvěru. V Česku tedy určitě.

Takže ta tzv. estetika vlastně byla spíš snahou dát najevo názor, odlišit se od konzumní, znormalizované společnosti. Ani umění nebylo vázáno či omezováno žádnými konvencemi, nebo pravidly „trhu“, jen tak mohlo svobodné, avantgardní, vzrušující, jiné. Zdaleka ne všechno by dnes obstálo; šílenci, grafomani či zoufalí opilci byli přítomni v míře hojné, ale to společenství chápalo a podporovalo i je. Možná, že kdyby se Eric Clapton narodil v roce 1945 v Praze namísto v Londýně, hrál by celý život s Bluesberry, talent tady nic neznamenal, pokud jste nebyl ochotný ho propůjčit moci.

Lidovky: Ve svém katalogu máte obě klíčové kapely českého undergroundu, Plastic People of the Universe a DG 307. Považujete je vy osobně nejen za nejznámější, ale opravdu i nejlepší?
Neměli bychom opomenout ani Aktual Milana Knížáka, kterým to vlastně všechno začalo a který měl na obě jmenované kapely nesporný vliv. Ukázal jim cestu, kterou se jedna méně, tedy Plastici, a druhá více, tedy DG 307, vydali. Ale pokud bych měl odpovědět na vaši otázku, trochu bych popřel to, o čem jsme hovořil před chvíli... Co znamená nejlepší? V undergroundu se nikdy nehrály hry úspěch, na popularitu, to nikdy nebylo ani kritériem, ani prostředkem a už vůbec ne cílem. Tam publikum a hudebníci byli jedním organismem.

Ale pokud bych měl odpověděl v intencích vaší otázky, pak obě kapely – a celá řada dalších – tvořily nezávisle na svém okolí, nepřizpůsobily se „požadavkům doby“, odmítly ruku s kusem žvance, která by je krmila v kleci pop kultury, raději zvolily svobodu. Proto jejich tvorba, jejich výpověď mohla být nezávislá a autentická. A pod tím si můžete představu, co chcete: divoké kytarové sólo i mlácení do kýble, operní zpěv i zvuk míchačky. To všechno jste na undergroundovém pódiu taky mohli najít.

Ale pro tvorbu v undergroundu rozhodně nebylo podstatné, jak kvalitní hudebníci jsou, přednost měla vždycky síla a uvěřitelnost, opravdovost jejich výpovědi. A to obě vámi jmenované kapely splňovaly měrou vrchovatou. A tuhle autenticitu hledáme – a oceňujeme – v undergroundu stále. Ostatně mottem vydavatelství Guerilla Records jsou slova Williama Burroughse: Cena, kterou umělec platí za to, že si dělá, co chce, je ta, že to dělat musí.

Lidovky: Do jaké míry vůbec produkce Guerilla Records odráží váš osobní posluchačský vkus? Vydal jste někdy něco, co jste považoval za důležité, i když byste si to třeba sám nepustil?
Můj vkus je jediným měřítkem toho, co Guerilla vydá, což není dobrá zpráva pro moji účetní. V jeho produkci není jediná kapela, u níž bych pochyboval, že se do portfolia hodí. Vydavatelství je pro mě vlastně jakousi velkou rodinou, kde se setkávají lidé, které spojuje společný názor nejen na umění a jeho smysl (a klidně i „nesmysl“), ale stejný pohled na svět, na život, na krásu, na radost.

Takže vydavatelství je velká skládačka, v níž každá kapela, každá nahrávka tvoří součást celku. A je jedno, jestli je to prastarý, archivní „historický“ underground, kakofonické třeštění, folková zpěvačka, potulní básníci, temná hudba současnosti, tříakordové písně nebo debut výtvarníka penzijního věku. Všechno dohromady, jakkoli je vnějškově odlišné, uvnitř tvoří jednolitou linku vzájemné sounáležitosti a propojenosti. Možná právě v tomhle je úloha Guerilly nejdůležitější a nezastupitelná, že spojila nespojitelné a vytvořila něco, co by možná jinak ani nevzniklo.

Lidovky: Dlouhá léta jste v Lounech byl ředitelem divadla, provozoval kulturní dům, vedl jste i tamní galerii. Měly tyto funkce nějaký vliv na vaši vydavatelskou činnost? Dařilo se vám „propojovat světy“?
Program Galerie města Loun stále vedu, ostatní veřejné funkce jsem složil, protože jsem měl stále intenzivnější pocit, že nepřináším už nic nového, po patnácti letech prakticky každodenního provozu jsem se cítil už opotřebován. Za tu dobu se změnila i nálada ve společnosti a já jsem nechtěl, aby jediným kritériem mojí práce byl zisk a názory facebookových „odborníků“. Ale dokud jsem v divadle aktivně působil, myslím, že ty průniky byly časté a obohacující pro všechny strany. Milovníci poezie byli mile překvapeni kultivovaným a sečtělým Magorem, Pavel Zajíček a jeho DG 307 otevřeli mnohým nový svět, jak bylo ostatně Pavlovým zvykem, koncert Psích vojáků měl minimálně vliv na vznik lounské kapely Furt rovně, které jsem nedávno vydal CD, na městských slavnostech, které jsem pořádal, vystupovali vedle Blue Effectu či Krausberry i Plastic People nebo Sváťa Karásek.

Ale i v oblasti „normální“ kultury jsem myslím udržoval laťku vysoko: Dejvické divadlo, Divadlo V Dlouhé, Kašpar nebo Palmovka, abych jmenoval alespoň některé, byly na lounských prknech častými hosty. Takže nejen „periferie“, ale i kvalitní mainstream. Divadlo samozřejmě plnilo všechny možné funkce, takže svoje místo měly koncerty vážné hudby i populárních kapel, výstavy, komedie, plesy. Zjistil jsem, že ty největší hvězdy i z tohoto „tábora“ jsou většinou skromnými, příjemnými a otevřenými lidmi, s kterými je radost spolupracovat. Takže přinejmenším pro mě osobně bylo to „propojování světů“ velmi přínosné a mnohdy překvapivé. Ale když se začala ta radost vytrácet, rozhodl jsem se raději odejít, abych si ji v sobě uchoval alespoň ve vzpomínkách.

Lidovky: Měl jste v plánu výročí vašeho vydavatelství oslavit velkým koncertem v Divadle Archa, z toho kvůli pandemii sešlo. Uspořádáte večer v náhradním termínu? A jak bude vypadat?
Koncertů bylo naplánováno víc, třeba hudební oslavy sedmdesátých narozenin dvou velkých figur undergroundu: Charlieho Soukupa a Pavla Zajíčka. Ale dva jsme nevzdali: nedožité sedmdesátiny Mejly Hlavsy si připomeneme v sobotu 2. října (namísto původně plánovaného března) a dvacet let vydavatelství oslavíme 6. listopadu.

Oba festivaly proběhnou v pražském divadle Archa. Na říjnovém vystoupí kapely, které jsou spojeny s Hlavsovou tvorbou a při té příležitosti by se měl pokřtít komplet „nově vydaných starých nahrávek“ Plastiků. Na oslavě dvacetiletí vydavatelství vzpomeneme i na to, že tady s námi není už deset let Ivan Jirous, jeden z nejdůležitějších lidí několika generací. Výsostným znakem undergroundu je totiž i to, že s láskou vzpomíná na přátele, kteří ho již opustili na věčnost.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Pochvaly bych výrazně omezil, víc berou než dávají, vysvětluje psycholog

Zdeněk Krpoun psycholog | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Stále více čelíme nezdravému tlaku, abychom byli úspěšnější a výkonnější. Jak budovat zdravé sebevědomí? Jak správně...

Opakovaný výstup na osmitisícovku může urychlit demenci, říká neurochirurg Beneš

Vladimír Beneš | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Špičkový neurochirurg Vladimír Beneš, už třetí v řadě slavné neurochirurgické dynastie, o šťourátku v mozku, hezkých...

Pohodlnější to nikdy nebylo. Velký přehled služeb televize přes internet

Přehled služeb televize přes internet. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Otestovali jsme devět služeb televize přes internet. Vybrali jsme ty, které můžete používat s libovolným poskytovatelem...