26. dubna 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Pařízkova skvělá fraška. Ve vídeňském Volkstheatru exceluje Karel Dobrý

Český herec Karel Dobrý exceluje na jevišti vídeňského divadla. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Český herec Karel Dobrý exceluje na jevišti vídeňského divadla. | foto: FOTO © WWW.LUPISPUMA.COM / VOLKSTHEATER

VÍDEŇ Grillparzerovu tragédii Štěstí a pád krále Otakara nastudoval ve vídeňském Volkstheatru Dušan David Pařízek s vynikajícím Karlem Dobrým v titulní roli. Z tragédie, která v době svého vzniku čeřila české vlastenecké emoce, vytvořil nádhernou a zábavnou frašku o povaze moci.

Grillparzer ve své hře z roku 1823 ukazuje Přemysla Otakara jako pyšného sobce, jehož pád je jen otázkou času, a naopak oslavuje Rudolfa Habsburského jako mírumilovného a morálního sjednotitele. Je to samozřejmě i oslava Habsburků, rodu, který bude spravedlivě vládnout části Evropy. Toto schéma autor uplatnil i na ostatní postavy, Češi jsou zlí a proradní, Němci hodní. I když studoval prameny, fabuluje a přetváří historická fakta podle potřeby.

Kupodivu ho nenapadlo, že by si to se svým králem Otakarem mohl pěkně zavařit a že by jím mohl někoho znevážit. A tak byl překvapený, když zjistil, že cenzura hru zakázala z obavy, že by se Češi mohli urazit, protože mají Otakara za udatného reka, krále železného a zlatého, jak ho vylíčil Palacký. Zkrátka a dobře, kancléř Metternich hru povolit nechtěl, i když autor textem mínil vyjádřit, co vedlo k pádu Napoleona. Nakonec se po dvou letech tragédie uvedla v Hofburgtheatru a měla velký úspěch. Češi, mezi nimi i významné osobnosti, bouřlivě protestovali. A z Grillparzera se navždy stala na českém jevišti persona non grata, přestože tak rád psal o českých dějinách.

Hra o Přemyslu Otakarovi byla u nás uvedena poprvé v Brně (1827) a pak v roce 1870 na německé scéně Stavovského divadla v Praze, Češi uvedení považovali za provokaci. Volba Dušana D. Pařízka uvést ve vídeňském Volkstheatru tuto dvě stě let starou hru, která je navíc z českého pohledu považována za nactiutrhačskou, je skvělý a odvážný nápad. A přišel s geniální koncepcí – Grillparzerovu místy až naivní apoteózu Habsburků přetvořil v nádherný, barevný kabaret, jedinečnou frašku o povaze moci. A v této formě na frak dostávají Rakušané (a Maďaři) stejně jako Češi, všichni jsou zde vysmíváni a zlehčováni a je to skoro jako déj``avu mnohonárodnostní monarchie, v níž navzdory touze a boji po samostatnosti všichni vedle sebe celkem bez obtíží koexistovali, věděli, co od sebe mohou čekat, občas se i shodli, jindy si šli po krku, podruhé se jen pošťuchovali.

Pařízek si také výtečně pohrál s jazykem. Pro potřeby inscenace vznikl český překlad, který také (kromě anglického) běží v titulkovacím zařízení. Režisér text zkrátil a upravil a Otakar Karla Dobrého samozřejmě mluví německy, ale svou řeč občas špikuje šťavnatou češtinou, což dobře podporuje jeho vychloubání a frajerskou nadřazenost. Dobrého krátké přechody do mateřštiny mají velký půvab, jsou trefné a vtipné a domácí publikum, i když třeba nerozumí, jejich smysl dobře chápe. Třeba když se vítá s nevěrnou chotí Kunhutou, líbá ji a objímá a usmívá se na ni a česky jí nadává. Často zaznívá české ahoj, zvukově se příliš nelišící od německého heil. To jsou nuance, na kterých si Pařízek dal záležet. A pak také nechá Rudolfa, kterého hraje výtečný švýcarský herec Lukas Holzhausen, mluvit ve švýcarském dialektu jako křupana z horní dolní, sice trochu třasořitku, ale dostatečně mazaného, intrikánského a potměšilého. Flancmajor Otakar a nebezpečný intrikán Rudolf, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, rvou se o moc každý svými prostředky, bez zábran.

Výborný Dobrý

Děj začíná v době, kdy je Otakar na vrcholku slávy, zapuzuje Markétu Babenberskou, svou starší a neplodnou choť, díky níž získal říšská léna Korutany a Štýrsko. Ožení se s Kunhutou Uherskou a díky tomu uzavře mír s Maďary. Zpupně odmítne říšskou korunu, chce, aby jej prosili. Konflikt s Rudolfem nejprve o říšská léna propuká, Otakara zrazují a opouštějí všichni. Rudolf je bez účasti českého krále zvolen císařem a Otakarovo ponížení vrcholí, musí přijmout léna z rukou soupeře a pokleknout před ním.

Zrádce Záviš přesekne lano u stanu a jeho potupu vidí všichni. Otakar pak bloudí zemí, lidé mu spílají, ale nakonec se vzchopí, roztrhá smlouvu s Rudolfem a táhne do boje. Posledním dějstvím je už jen jeho pád, Rudolf ušlechtile nakazuje, že český král smí být zabit jen v sebeobraně, ale zabije jej Seyfried von Merenberg, jeho někdejší obdivovatel, protože Otakar uvěznil jeho otce a ten ve vězení zemřel.

Pařízek ovšem Grillparzerův text a jeho patos důmyslnou nadsázkou převrací až k jakési hravé, ironické travestii. Princip scénického řešení inscenace už použil třeba ve Směšné temnotě, ale umí s ním nově pracovat. Je to vysoká hradba z dřevěných latěk, která se dostavuje ještě na začátku děje. To je Otakarovo dílo, jeho mocná říše, která se pak náhle zřítí, prkna se válí přes sebe a po zbytek času po nich bude král i ostatní jen klopýtat. Za jednou laťkou ještě vykukuje lehce otřesená královna Kunhuta.

Úžasná scéna a Pařízkova inscenace je složená právě z takových situací, které jsou postavené na obrazivém mixu ironie a grotesky a mají podobu vypointovaného kabaretního čísla; tady by se zřejmě dala vystopovat i inspirace vídeňským lidovým divadlem. Kabaretní linku hojně rozvíjí Rainer Galke, který hraje víc rolí, jeho královna Markéta halící se do hermelínového pláště je dojemně komické stvoření, a když pak coby vídeňský starosta nahatý plave v Dunaji – úzkém bazénku na jevišti – hází sebou jak chycený tlustý kapr, kolem boků na pásku zavěšené hadrové pohlaví, které si po koupeli nonšalantně vyždímá. Závěr je totální groteska, Otakar se nejprve válí s pivem v ruce v rohu, za ním zřícená stavba jeho mocného království, pak se pochlapí a táhne do boje. Před svou smrtí se svlékne do půl těla a Rudolf, ač tvrdil, že Otakar nesmí být zabit jinak než v sebeobraně, začne systematicky pracovat na jeho záhubě. Popadne lahev krve – kečupu a zvolna mu leje na hlavu proudy červené...

Karel Dobrý je v roli krále Otakara oslňující alfa samec zpupně obhlížející, co mu patří. Pragmatický, nesentimentální vládce, který myslí jen na to, jak znásobit svou moc. Dobrý vnáší na jeviště strhující energii, mluví dvě a půl hodiny v němčině, a to ještě v silně emočním nasazení a je také plný zábavné ironie, rozkošnicky tupí své nedovtipné protivníky, nikoho nešetří. Na jeviště vjíždí ve zlatých kalhotách a na bílém koni, s koněm je jako jedna bytost, doslova s ním tančí po jevišti, královna Kunhuta ho moc nebere, to spíš jeho kobyla. Ona (Anja Herdenová) je ovšem smyslná maďarská potvora s rudou hřívou vlasů. Také další obsazení, (dosti zkrácené) funguje výborně, herecká souhra je maximální, což je v tomto případě zvlášť obdivuhodné. Kostýmy Kamily Polívkové i výběr hudby, v inscenaci všechno perfektně sedne. Dušan David Pařízek je dnes už světový režisér, kterého jsme doma neuměli zaplatit (jak příznačné). A ve Vídni stvořil výsměšnou a zábavnou podívanou o našich národech, o tom, v čem jsme stejní. A že si vlastně nemusíme nic moc vyčítat.

Franz Grillparzer: König Ottokars Glück und Ende

Režie a scéna: Dušan D. Pařízek

Kostýmy: Kamila Polívková

Dramaturgie: Roland Koberg

Volkstheater Vídeň, premiéra 8. 1., psáno z představení 16. 4.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky