Pochopil jsem, kde je moje místo, říká kytarový youtuber Maťo Mišík

Jak vás Kytarová zbrojnice napadla?
Je to výsledek dvou mých zájmů. Jednak mého nadšení pro YouTubovou platformu, na které si každý může vytvořit svoji „vlastní televizi“ a když to dělá dobře, má i diváky. A za druhé mám jako kytarista rád kytarové vybavení, rád v tomto oboru sleduji a zkouším nové věci. Takže mě samozřejmě zajímá, co používají ostatní kytaristé.

Výběr hostů pořadu je hodně různorodý. Spojuje je něco?
Pořád jsem vlastně na začátku, takže se setkávám s lidmi, kteří hlavně zajímají mě osobně a se kterými se znám. A samozřejmě se to snažím dělat hodně pestré. Sestavil jsem si několik seznamů kytaristů – těch, kteří mě extrémně zajímají a znám se s nimi, těch, které do pořadu určitě chci, ale osobně je neznám a podobně. Také dostávám od lidí hodně tipů na muzikanty, které jsem třeba vůbec neznal. Mám toho ještě hodně před sebou.

O některých kytaristech se ví, že jsou sběratelé nástrojů a vybavení, někteří svoje vybavení neustále mění, o těch se říkává, že jsou to „hledači svatého grálu“. Jiní zase skoro celý život hrají na jednu kytaru. Přihlížíte při výběru svých hostů i k tomuhle rysu?
Vůbec ne. Pro mě je důležité, aby kytarista, se kterým natáčím, měl zajímavé názory, aby dokázal něco říct o své cestě a tím něco ze sebe nabídnout. Když takového člověka najdu, je jedno, jestli je to sběratel, nebo má třicet let dva stejné nástroje. Důležité je, že dobře ví, proč je má a umí je používat.

Pomáhá vám při prvním kontaktu slavné příjmení? Pomáhá, že „volá Mišík“?
Myslím, že spíš pomáhá to, že mě ti lidé už celkem znají, že už nějaký kredit v tomhle oboru mám – samozřejmě i díky tátovi. Ale věřím, že jsem si svoji pozici obhájil tím, co dělám.

Jeden z dílů Kytarové zbrojnice je kuriózní v tom, že jste se dostal ke slavné americké kapele Smashing Pumpkins. Jak se to povedlo?
Jedna z mých činností je vytváření grafického designu a vizuální identity pro několik českých a částečně i zahraničních firem, které vyrábějí kytarové vybavení. Hodně za to může Antonín Salva, majitel firmy Salvation Audio, který pracuje pro česko-americkou firmu KHDK, a to je jeden z mála lidí u nás, který je v kontaktu s opravdu velkými světovými hvězdami. Díky němu jsem vytvářel design pedálů třeba pro Kirka Hammetta z Metalliky nebo Richarda Fortuse z Guns N´ Roses. No a když se Smashing Pumpkins chystali do Prahy, tak jsem si na pracovní setkání s nimi vzal pro jistotu kameru, „kdyby náhodou“… Dopadlo to tak, že jsem si mohl hodinu pobíhat po jejich připraveném pódiu a povídat si s nimi. Ale víte, co je zajímavé? Že tenhle díl Kytarové zbrojnice nemá zdaleka takový divácký úspěch jako díly s českými muzikanty. Z toho jsem pochopil, kde je moje místo.

Hraje sledovanost jednotlivých dílů nějakou roli pro vývoj pořadu?
Tak v první řadě je dobré vědět, jestli se na to vůbec někdo kouká, protože je za tím docela dost práce, dát dohromady každý díl mi trvá zhruba týden. A sledovanost je pro mě samozřejmě také argument tehdy, když hledám nějaké partnery, kteří by mě mohli finančně podpořit.

Dá se odhadnout, který kytarista bude víc sledovaný a který méně?
Moc ne, už několik dílů mě dost překvapilo. Ona jsou ta čísla také dost iluzivní. Netuším, kolik je v téhle zemi kytaristů, které by koukání na takovýhle pořad mohlo zajímat, a taky nevím, kolik z nich to skutečně zajímá. Ale můžu říct, že na to, že to dělám teprve rok, se už povědomí o Kytarové zbrojnici celkem rozšířilo a jak se říká, „už se vo tom ví“.

Někteří kytaristé mluví o svých nástrojích tak zajímavě, přístupně a někdy i zábavně, že mohou oslovit i nekytaristy, ne?
Máte pravdu, to už mi řeklo hodně takových lidí: „Na to se tak dobře kouká, dva normální lidi si povídají o věcech, kterým sice nerozumím, ale je to hezké.“

Kytarovou zbrojnici děláte komplet sám, nebo máte na technické věci nějaké pomocníky?
Devadesát devět procent sám. Asi na dva díly jsem si vzal kamaráda kameramana. Když točím u někoho v jeho vlastním studiu, domluvíme se, že zajistí audionahrávku, takže se mohu starat jen o obraz. Ale většinou naběhnu s krosnou, kde mám dvě kamery, vícestopý rekordér, světla, a dělám režiséra, kameramana, zvukaře, osvětlovače i moderátora. A ve finále ještě střihače, eudio editora a grafika. To nemluvím o propagaci... je to celkem mazec.

Díly Kytarové zbrojnice jsou čím dál delší. První měly kolem pětačtyřiceti minut, předposlední s Yardou Helešicem už je v délce celovečerního filmu, má více než dvě hodiny. Kde se to zastaví?
Já se samozřejmě snažím ty lidi hlídat, ale někdy to prostě nejde. Říkají hrozně zajímavé věci, příjemně to plyne... Zpočátku jsem si jako hranici stanovil hodinu, ale postupem času jsem na to rezignoval. Řekl jsem si, že to nechám jak to přijde a diváci to kupodivu přijali uplně v pohodě.

Zatím poslední díl seriálu jste natáčel se svým otcem, zveřejnil jste ho 8. března v den jeho 73. narozenin. Vladimír Mišík přitom asi nikdy zvlášť neprožíval, na jaký nástroj hraje, ne?
Na díl s tátou jsem si myslel už dlouho. A ono se to pěkně sešlo letos a navíc na ty narozky, což v plánu vůbec nebylo. Táta rozhodně pozná, když kytara hraje nebo ne, přeci jen s tímto nástrojem strávil podstatnou část svého života. Bylo vlastně obrovské štěstí, že se kytar nezbavuje a opravdu jsme je měli doma všechny. Takže ve videu bylo co ukázat.

Prozradíte nějaká jména, která chystáte na nejbližší dobu?
Jsem například už dlouho domluvený s Michalem Pavlíčkem, jen musíme najít společný termín. Další je třeba Tomáš Vartecký, Stanislav Kubeš, Pavel Skála. Pak kluci z kapel, se kterými jsem spolupracoval jako výtvarník, tedy ze Škworu nebo Kabátu. Natáčení mám dojednané i s Danielem Salontayem ze slovenských Longital, takže si udělám výlet do Bratislavy...

Rozšíření YouTubových aktivit na jiné formáty nebo témata v plánu nemáte?
Rád bych, ale čas mě velmi limituje. Nicméně chci také představovat české výrobce vybavení, už mám hotový první díl. Tohle téma ale musím hodně vážit, protože to je de facto reklama jedné konkrétní značky. Tím pádem se s nimi musím domluvit na nějakém honoráři nebo aspoň barteru.

Jednou z vašich dalších aktivit je hraní na kytaru ve skupině Gingerhead. S tou nyní chystáte první album. Trvalo to docela dlouho, ne?
Zpočátku jsme šli cestou singlů a EPček a najednou uplynuly čtyři roky. Doba se dost změnila a člověk přemýšlí, jestli vůbec plnohodnotné album má dneska smysl, protože to není levná záležitost. Ale nakonec jsme se vyhecovali, něco jsme našetřili, udělali jsme crowdfundingovou kampaň, která se povedla, a teď v březnu album vyjde.

Bude odpovídat tomu, jak vás lidi znají z koncertů?
Řekl bych, že je tam velký posun. Namíchali jsme ten náš kytarový rock víc s popem. Jsou tam i taneční polohy, takové v „sedmdesátkovém“ smyslu. Je to hodně pestré. Po zvukové stránce jsem naprosto nadšený. Kluci ze studia Sono odvedli skvělou práci.