Její život by vydal na román. S hudbou začala už v šestnácti, v 60. letech točila pro významné vydavatelství Atlantic, měla pár celoamerických hitů, pak však nezvladatelné zpěvačce firma zrušila kontrakt a ona sama se na dlouhá desetiletí ztratila z hudební branže. Provázena v různých obdobích drogami a alkoholem, jak to bývá. Prý si vydělávala i prostitucí. Otevřeně o svém životě napsala ve svých pamětech A Woman Like Me v roce 2012.
První větší úspěch své „druhé kariéry“ zaznamenala s albem, které se jmenuje stejně jako vzpomínková kniha (2003), a za které dostala nejprestižnější bluesovou cenu Blues Music Award. Opravdovým comebackem bylo o dva roky později album I’ve Got My Own Hell to Raise na fajnšmekrovském labelu ANTI- v produkci slavného Joea Henryho. A úspěch pokračuje dodnes, včetně řady nominací na Grammy a Blues Music Awards.
Bettye LaVette má ráda invenční coververze a také ucelené projekty. A tak například na album Interpretations: The British Rock Songbook v roce 2010 přezpívala v soul-bluesových úpravách písně britských rockových hvězd včetně Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin či Pink Floyd. Její minulé album Things Have Changed z roku 2018 zase bylo plné písní Boba Dylana. Na této desce už pracoval její současný producent Steve Jordan proslulý mj. muzikantskou spoluprací s Keithem Richardsem, Blues Brothers, Erikem Claptonem nebo Johnem Mayerem.
Beatles vedle bluesmanek
Zpěvačka spolu s producentem tentokrát zvolila jako téma svého alba převážně písně z repertoárů svých předchůdkyň, bluesových a jazzových zpěvaček 50. let. Takových, které sama obdivuje, od kterých se mnohé naučila a u nichž možná také cítí spřízněnost v životních osudech. Tu můžeme cítit třeba s Billie Holidayovou, jejíž nejslavnější píseň Strange Fruit, bezesporu umělecky nejsilnější protirasistický protestsong všech dob, je jednou z ozdob alba – a můžeme mluvit o štěstí, že na rozdíl od Holidayové Bettye LaVette všechny pády na dno přestála.
Parádní jízda skutečně hlubokých a vcítěných interpretací pokračuje ve skladbách z repertoárů Niny Simone, Ruth Brownové, Dinah Washingtonové nebo Nancy Wilsonové. Z devíti položek alba se celkovému konceptu vlastně vymykají dvě písně. One More Song z dílny Sharon Robinsonové, proslulé dlouholetou spoluprací s Leonardem Cohenem, která pochází z jejího teprve pět let starého sólového alba Caffeine. Stylově ovšem dokonale mezi ostatní songy zapadá.
A potom velký hit Beatles resp. Paula McCartneyho, který také napověděl tvůrcům název celého alba, totiž Blackbird. I to má ovšem svoji logiku, byť poněkud zastřenou: jedno z vysvětlení, která autor písně dal o jejím obsahu je, že oním kosem se zlomenými křídly byly míněny černošské ženy a píseň je McCartneyho reakcí na boj za lidská práva a proti rasismu. Do kontextu alba tak i tato píseň výborně zapadá. Nemluvě o tom, že ji Bettye LaVette a Steve Jordan doslova rozebrali na součástky a vystavěli z této původně hravě působící folkové písničky emotivní soulovou baladu, prorůstající až do morku kostí. Ostatně jako celé album.
