10. září 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Rád si pohrávám s nervy svých čtenářů, říká francouzský spisovatel Bernard Minier

Spisovatel Bernard Minier. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Bernard Minier. | foto: Albatros Media

PRAHA „To co nevidíme, může být stejně zneklidňující jako to, co vidíme, říká o strachu v rozhovoru pro server Lidovky.cz francouzský spisovatel Bernard Minier. Jeho sérii s detektivem Martinem Servazem vydává v Česku nakladatelství XYZ.

Lidovky.cz: V novém thrilleru seznamujete čtenáře s mladým Martinem Servazem. Jak se vám psala postava zkušeného detektiva v roli začátečníka?
Psaní o mladém Martinovi jsem si hodně užíval. První impuls mi dali čtenáři, kteří zbožňují jeho charakter, zároveň ale mají pocit, že člověk jako on snad nemohl být nikdy mladý. Chtěl jsem je přesvědčit o opaku. Díky tomu snad čtenáři poznají Martina mnohem lépe. Zároveň se musím přiznat, že Martin Servaz reflektuje mé vlastní mládí: také jsem nosil dlouhé vlasy a také je to dnes k neuvěření, také jsem začínal v administrativě v celních orgánech, také jsem byl mladým otcem…

Lidovky.cz: Co jsem si všimla, tak právě ono vrácení do minulosti rozděluje čtenáře na dva tábory. Jedni jej vnímají jako zajímavé oživení, druzí oslavují druhou polovinu, v níž se vrací známý Servaz. Jak tuhle kritiku přijímáte?
Vnímám, že čtenáři jsou rádi za Servaze, kterého znají, i možnost více poznat jeho osobnost. Všiml jsem si, že je na něm něco, co evokuje ve čtenářích bezpodmínečné sympatie. Možná je to jeho přímočarost, jeho morální hodnoty nebo jeho upřímnost. Fakt, že není superhrdina, že má slabiny jako my všichni, nebo také jeho nedůvěra v dnešní svět, autentičnost a opravdovost, nevím… Nepřekvapuje mě, že čtenáři jsou šťastní, když se v druhé části vrátí Servaz v podobě, v níž ho dobře znají. Ale to co tu první část dělá zajímavou, myslím, není jen to, že poznáváme Servaze trochu jinak, ale především to, že se vracíme do světa, v němž neexistoval internet, mobilní telefony, domácí počítače ani sociální sítě. Mezi první částí, která se odehrává v roce 1993, a dvěma dalšími, které se odehrávají v roce 2018, uběhlo 25 let. Svět za těch 25 let zažil jednu z největších technologických revolucí své historie, od základu se změnil. A i my jsme se změnili, už se nechováme stejně jako předtím, než se objevil internet nebo smartphony…

Lidovky.cz: Čeští čtenáři si hodně pochvalují obálku Jakuba Karmana. Co na ni říkáte?
Podle mě je Karmanova obálka úžasná. Je to skvělý nápad. Za což mu gratuluji.

Lidovky.cz: Jednou z důležitých postav v knize Sestry je spisovatel Erik Lang. Vtiskl jste do něj něco ze sebe jakožto spisovatele a ze vztahu ke svým čtenářům?
Rozhodně ano. Ne tedy povahu Erika Langa, který je dost nepříjemný, arogantní a nesympatický, ale to co mě zajímalo, bylo napsat o unikátním propojení mezi autorem a jeho čtenářem. Záměrně používám spojení „jeho čtenářem” nikoli „jeho čtenáři,” protože když čtete, jste s autorem sám, s jeho hlasem, a to je vztah velmi přímý a intimní. Když se koukáme na film, když jdeme na koncert, když jsme v divadle nebo na fotbalovém zápase, jsme často ve společnosti. Když ale čteme, jsme často sami. Sami s autorem. A mimo jiné, čtení je zároveň aktivita, která vyžaduje jistou spolupráci.

Koukat na film, poslouchat hudbu, to jsou spíše pasivní prožitky. Přijímáme něco a to něco v nás vyvolává emoce. Kdežto u románu jsou vždycky spoluautoři dva, ten skutečný a jeho čtenář, který si propůjčuje knihu, potkává tváře jednotlivých postav, doplňuje je o svou představivost, zaplňuje všechna malá prázdná místa, která autor v knize nechal, vlastním příběhem. Je tolik verzí Sester, jako je jejích čtenářů. Každý román začíná duší autora, ale končí duší čtenáře. Proto mají čtenáři někdy pocit, že ten či onen autor je součástí jeho života, který je doprovází a má k němu speciální vztah. Existují i fanoušci, kteří jsou radikální, více posedlí – jako dvě sestry, které dali jméno této knize. A o tomto fenoménu jsem chtěl také psát. A pak jsou tu jistá tajemství kolem autora, kým je v hloubi duše ten, jehož knihy čteme? Co o něm víme? Hltáme jeho vyprávění, trávíme s ním mnoho času, ale nemáme nejmenší tušení kým je, co se za tím vším skrývá.

Lidovky.cz: Ve vaší knize Sestry je prostřednictvím postav znát určitá kritika vůči přístupu k životnímu prostředí nebo někdejším praktikám policie. Berete psaní jako možnost vyjádřit názor na určitá témata nebo je to prostě jen způsob, jakým vaše postavy uvažují?
To je skvělá otázka a není snadné na ni odpovědět. Protože ne všechny názory Servaze jsou i mými názory. Oproti mně je více konzervativní. Držel jsem se toho, aby měl vlastní názory, vlastní osobnost, ne jen odrážel mě. V jiných momentech ale, třeba když jsem popisoval důsledky změn klimatu, jsem si trochu hrál na břichomluvce, ale mluvil jeho ústy.

Lidovky.cz: Thriller se neobejde bez strachu. Jak se podle vás nejlépe tvoří?
Lovecraft říká, že tou nejstarší, nejsilnější lidskou emocí je strach. První pravidlo je upřímnost. Když se koukám na horory plné krve a děsivých scén, nemám strach, spíš mi přijdou úsměvné. Ta nejlepší cesta je položit si otázku: Čeho se doopravdy bojím? Ve skutečnosti ani není třeba příliš ukazovat, protože to co nevidíme, může být stejně zneklidňující jako to, co vidíme. Představme si ženu, která prochází chodbou lemovanou dveřmi. Najednou se z jedněch ozve děsivý řev. Moment, kdy má divák nebo čtenář největší strach, je ve chvíli, kdy žena dojde k těmto dveřím a položí ruku na kliku a my chceme křičet: Ne, ne! Nedělej to! Nechoď tam! Ve chvíli, kdy objevíme za dveřmi mrtvolu, krev na stěnách a děsivého vraha vyzbrojeného nožem, se strach mění ve znechucení.

Lidovky.cz: Není někdy obtížné uniknout pocitům jako je právě strach či úzkost, když trávíte tolik času budováním těchto emocí ve svých příbězích?
V mých knihách je i dostatek jiných věcí – jiných emocí, informací, jiných úhlů pohledu na společnost, víc než jen strach a obavy. Scén, při nichž máme opravdu strach nejsou ve výsledku zase až tak početné, ačkoliv jsou to právě ony, které nám nejvíc utkví v paměti. Tedy, najdete tu i hodně napětí, úzkosti, nejistoty, podezření, ale vždy je píšu s chladem samuraje. Dávkuji míru efektů, manipuluji se čtenářem, a pocity které převládají, když píšu, je potěšení a hra z tvorby. Rád si pohrávám s nervy svých čtenářů. A pak, píšu přes den, nikdy v noci – to pomáhá…

Lidovky.cz: Příběh má zajímavé rozuzlení. Co všechno víte o příběhu, než se pustíte do psaní nové knihy?
To se s každým dílem liší. Neaplikuji pořád jednu a tutéž metodu. Co se týká Sester, tady jsem věděl naprosto přesně, co se v knize bude dít, ještě předtím, než jsem začal psát. Měl jsem připravenou naprosto precizní osnovu. Věci se ale nedějí vždycky přesně tak, jak si je představujeme, což byl i tento případ, a tak je to mnohem lepší. Abych mohl překvapit své čtenáře, je třeba začít tím, že překvapím sám sebe.

Lidovky.cz: Pracujete na něčem v současnosti?
Ano. Po přestávce bez Servaze, jsem jej znovu pověřil novým vyšetřováním. Při této příležitosti se na scéně objeví mnoho důležitých postav. A taky se vrátíme do hor, do Pyrenejí. Jinými slovy, bude to stoprocentní Servazův román.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!